All Too Well: The Short Film

Ženská perspektiva. Romantika je spojená s emocemi a já nevěřím, že lidé se probudí a každý den jsou politicky stejní, dějí se věci, co je trápí, věci, se kterými jim třeba doopravdy nikdo nemůže pomoct... ale tím pádem, když stejně tvrdí, že milují každý den, musejí lhát a předstírat. A to je vztah. Dva lidé, kteří se vzájemně využívají. Když se jedna strana cítí, že je využívaná víc v poměru k tomu, co nabízí, tohle (film) začne. Rozumím, chcete si zachovat svoje teplé hnízdečko = musíte lhát. Emoce, láska - obojí vyčpí a vyčpí vždycky. Proto na emocích ani lásce nemůžete postavit vztah. Naopak je to něco, bez čeho se to dnes (skoro až) obejde a přitom jsme (zdánlivě), v kontextu západního myšlení už daleko za časy, kdy se domlouvaly sňatky čistě z politických, nebo majetkových důvodů, že? Omyl. Je to pořád stejně. Jen je tu iluze volby a iluze něčeho většího. Pořád je to stejnej kalkul, jen se mění to, kdo má poslední slovo a rozhoduje. Rozum koneckonců a jak si vše spočítáte, je to, jak se rozhodnete, když budete mít identickou volbu a jedna bude to samý, ale dostanu k ní něco extra, proč bych měl jít pro nižší? Emoce se mění. Mají nad námi různé stupně toho, jak nás ovládají v závislosti na dalších elementech. Tohle je spíš takový delší klip, s hudbou, který přechází ve více dialogové pasáže "So casually cruel in the name of being honest" (možná, že k tomuhle bych se mohl přihlásit), ale já svoji upřímnost za krutou nepovažuju, naopak, mnohokrát ke mně byli krutí i ostatní a i když to bolelo, pochopil jsem, kde je jejich záměr a srdce doopravdy - je to jako přijít k zubaři a pak ho obviňovat, že vám způsobil bolest. Věřit, že je správné brečet do polštáře, za to, že vám někdo neřekl něco, co chcete slyšet, je recept na to být vždy nějak zklamán a taky prokletím současné generace. Naučit se cenit si upřímnosti a pravdy je ten nejvyšší stupeň, protože někdo, kdo vás ve jménu bolesti chce posunout, k lepšímu životu, z krysy na člověka, je ten pravý přítel... nicméně většina lidí takhle nefunguje. Já bych s tím samo o sobě problém neměl, buďte krysy. Mám problém jen s tím, že si krysy hrají na člověka a do poslední chvíle hlásají o pravdě, i když ví, že jsou krysy. Rozkol a konflikty, které zde jsou vylíčený jako mezní body, které už vztah nemůže unést, jsou naopak něco, co by mělo být zcela běžné a fakt, že dva lidé mají rozdílné názory a nemusejí souhlasit, by měl být normou, to by ale jedna strana nesměla vnímat upřímnost jako zradu, nepodpoření (a to přitom přece vůbec není totéž! proč bych se měl kompromitovat, kvůli tvojí nevyzrálosti?) - jak je zde "nedrží ruku". Draaaama. Ale nedissuju to, podle mě je Taylor talentovaná a inteligentní a chtěla tu zachytit jistou zkušenost, čistě, v jednoduchosti onoho zamilování se a zkušenosti konfliktu a odmilování, bolesti, toho co to zanechá, přesně jako Nerudův citát na začátku. Hrdinka se radši utopí v tom, že se soustředí na negativa, skoro aby měla o čem psát (kniha) a dá víc energie do toho, že vypichuje všechny možná momenty, kdy to "nebylo dokonalý" jako podstatnější, než to, jak si rozuměli a rozumí obecně. Ale to je obecná lidská fixace. Já si taky víc pamatuju momenty způsobené bolesti, ale to holt asi i proto, že z druhého soudku jsem toho zase tolik nepoznal, než pár krátkých nádechů. Člověk to současně nesmí brát tak tragicky, všechno je to jeden veliký vtip a každý je okolo všeho konstantně seriózní, jak kdyby "to, že tuhle roli budu hrát dobře mi zajistí potlesk publika". Hey! Nobody gives a fuck. Kdybych měl tuhle perspektivu brát vážně, musel bych být už tisíckrát po smrti uzoufáním, protože bych si připadal, že ze mě všichni dělají jen piču a vysávají mě... a já jsem vlastně idiot, protože jsem se jim otevřel a byl upřímný. Taková je zase tradiční perspektiva muže (a nutno dodat, perspektiva, do které je tlačen, ne že v ní chce z principu být): útes na pobřeží nekonečně šlehaný, emocionálně nedostupný a neukazující slabost, hating majority of his life and forced to lie about it. (25.12.2024) (méně) (více)