Zapomenutí

Sonda do každodenního života dětí a dospívajících patřících k té nejchudší, nejšpinavější vrstvě mexické společnosti. A že se na ni vůbec nedívalo dobře. Hlavní hrdinové tak jako spousta dalších jejich vrstevníků jsou už předem odsouzení k chudobě, neúspěchu, přežívání. A v jejich případě i k náběhu na kriminální dráhu. Ne proto, že by byli ve své podstatě zlí a rodili se již jako zločinci, čistě proto, že mají velmi mizernou naději na lepší život, a žádná odměna za příkladné chování je rozhodně nečeká. Pro takhle demotivované a vlastním společenským statusem izolované, vyděděné jedince pak není nic jednoduššího než krást, ničit či dokonce šáhnout někomu na život. Třeba jako v případě El Jaiba, ukázkového spratka rostoucího pro šibenici. Oproti němu mladší Pedro ještě špetku naděje má, a dokonce dostane i příležitost, jenže okolnosti společně s minulostí mu dají znovu pocítit krutou realitu jeho života...Velmi realisticky působící film, který se mnou dokázal emocionálně hnout, a nepotřeboval k tomu ani žádné speciální filmové serepetičky, silné 4*. (02.08.2022)

"Téměř každé hlavní město, jako je New York, Paříž, Londýn, skrývá za svým bohatstvím chudobou stižené domovy, kde špatně živené děti se zanedbaným zdravím a vzděláním jsou odsouzeny ke zločinu..." praví se v úvodu tohoto pozoruhodného filmu, mexické odpovědi na italský neorealismus. Nadčasovost a hloubka výpovědi z tohoto snímku přímo čiší, nicméně v době svého vzniku byl v Mexiku odsouzen, Bunuel byl obviňován "z hrozné nehoráznosti vůči Mexiku" a různé odbory požadovaly režisérovo vyhoštění. Přitom tento snímek nic nezakrývá, ničím se neproviňuje, pokud ovšem vinou není zobrazování těch nejtemnějších stránek chudoby v moderním světě, kde ti nejzoufalejší jsou okolnostmi přinuceni ke krádežím či dokonce vraždě. Snímek je pravda dost syrový, odpovídají tomu i herecké výkony dětských neherců, které skutečně dávají vzpomenout na snímky de Sicy, jehož Dětmi ulice se Bunuel nechal inspirovat. Syrovost a upřímnost však umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil ze své aktuálnosti. (09.07.2007)

Syrové, depresivní… Buñuel překvapivě natočil v podstatě normální realistický film se skvělou kamerou. Možná až moc realistický. Pro někoho, kdo si Buñuela spojuje se zábavnými surrealistickými hříčkami, to musí být velké překvapení. Na tomhle dílu je ale i tak znát autorův rukopis. Krátká surrealistická snová pasáž a kamera jsou nezaměnitelné. Zapomenutí disponují silným příběhem, kde občas člověk lituje i toho největšího hajzla, když líčí jak vyrůstal. V životě také není nic čenobílé. Matka nesnáší nesnáší svého syna, malého kluka, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, a pak se diví, co z něj vyrostlo, když i četník na policejní stanici pro něj má víc pochopení než ona. Kdo by něco takového neznal z vlastního okolí. Stačí kouknout na matky, řvoucí na své malé caparty, o které se nechtějí starat. Co z nich s takovou výchovou může vyrůst jiného než povaleči, kriminálníci a hajzlové? Obzvlášť když je doba zlá a lidé si stěží vydělají na jídlo. V tomhle prostředí se poctiví lidé stávají ohroženým druhem. Co se stane, když se někdo chce polepšit? (29.12.2008)

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 55% (23.06.2020)

Luis Buñuel prezentuje nepěkný obrázek Mexika. Jeho síla je v tom, jak všechno pojímá chladně, jak i hudba zůstává téměř netečná, jen sem tam trochu graduje. To, co film "Zapomenutí" zobrazuje, je krutý život, bez příkras, ale také bez naděje. A proč ne? Proč by někdo v něčem podobném nemohl žít? Propojení se sny tomu dodává kupodivu ještě větší realističnost. (22.10.2014)