Zapomenutí

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)

Buňuel, nebuňuel, žiadna sláva to teda nebola. Ani neviem, či mi to pripomínalo viac Mesto bohov alebo diela talianskeho neorealizmu. Podstatné je, že to bolo čierno-biele nielen z hľadiska použitého filmového materiálu, že to bolo extrémne zostarnuté a že ma to nebavilo. Dávam tri hviezdičky, lebo dobrého režiséra tam bolo cítiť, ale pocit, že títo starí uznávaní majstri už patria iba do učebníc histórie filmu, tento film iba prehĺbil. (08.05.2018)

Bunueluv realisticky pohled na zle vyrostky prezivajici ve slumu Mexico City. Je to nadcasove a nekompromisni, prijemne kratka stopaz, funguje to mnohem lepe, nez ultra-prehodnocene Mesto bohu, ktere prave z tohohle Bunuelova kousku hoooodne cerpa, nicmene koukam, ze prepalene hodnoceni maji oba filmy. Vypada to, ze bezna populace ma slabost pro silne nesympaticke spratky poflakujici se v chudinskych ctvrtich a hrajici si na gangstas. Me je tohle tema i prostredi naopak proti srsti. 6/10 (06.03.2012)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)