Syn

Ještě jsem nepotkala film, který by měl tak neskutečnou tenzi od začátku až do konce. I na bratry Dardennovi se jedná o mimořádný snímek. Kamera vede diváka pouze tam, kam jde Olivier. Prakticky neustále narušuje jeho osobní prostor, divák se tím stává extrémním voyerem, což působí velmi znepokojivě. Film je až klaustrofobický, neboť Dardenové použivají nezvyklé rámování a prakticky celý snímek si vystačí s detailními záběry. Jestli někdy někde byla absence hudby vítaná, tak právě v tomto tíživém filmu. (12.02.2020)

velmi pomalá expozice, jakou jsem po Slibu ostatně předpokládal, postupně odhaluje prostý příběh vnitřně napjatý k neúměrnosti. film komponovaný takřka výhradně v detailech, snímaný ruční kamerou, znemožňující kýženou orientaci v prostoru, rozpoznávání ulic, budov, místností.. s téměř eroticky příjemnou dominancí násilím soustřeďuje divákovu pozornost na hlavní postavu jako středobod filmu v celém jeho měřítku. jsem nucen vstoupit do jeho nitra, jsem nucen sledovat vnějšek právě odtud, jsem potěšen touto intimní blízkostí, jakou film dokáže zprostředkovat pouze zřídkakdy. ruční kamera bezděčně šmátrající po tělech postav jako nedočkavý lidský zrak – můj zrak, těkající z přirozené nutnosti po nesouvisejících objektech. nepředvídatelné, přesto očekávatelné! důvodem je dokonalá vyváženost. balanc a soulad souvislé formy s niternými pocity, distribuovanými hercem, jehož prostřednictvím, nejen skrze identifikaci, ale radiací tématu v celém poli filmové formy se dostávají i k nám, divákům. pochopení! přirozený způsob nastavování napětí jeho kondenzací a osvobozením – jako kdybyby snad ani nesešlo na tom, v jakých momentech, jako kdyby se takové emanace citu vzpíraly jakékoliv předpovědi, a proto jsou opodstatněné v jakémkoliv momentě, na čem jediném záleží je, aby vůbec nastaly. uvolnění napětí uspokojuje tužby po dramatizaci a odpovídá nevyzpytatelnosti a neutěšitelnosti duševního stavu. nádhera. film nepotřebuje dramatičnosti! drama je mu samotnému vlastní. napětí. neuhasitelný zájem vzbuzený u diváka. přichází i odchází v jisté míře závislosti také na rytmu. a něco mi říká, že pokud se film jeví jako tvůrci pouze iniciovaný a do plného rozkvětu vzrostlý vlastními silami podle přirozenosti přírodního živlu, jde o něco příbuzného genialitě. (18.01.2011)

Bezchybné, v tom smyslu, že v tom nic nepůsobí jako vyspekulovaný, "jen" zachycení jedné "obyčejné" životní epizody, přitom ale maximálně působivě podáno, mimořádně civilně, přesvědčivě, autenticky...a ve výsledku "dramaticky". Mohlo by se zdát, že ten nevzrušivý, monotónní způsob snímání nevzbudí větší emoce, u mě to bylo, a věřím, že to tak bylo míněný, přesně naopak, v tom navenek obyčejnym filmu bylo emocí až až, akorát bez toho, aby nám je vnucovali režiséři a herci, ale abychom je cítili naprosto "normálně", jako by šlo něco naprosto všedního. Takže typická "dardenovština", vydestilovanej styl na padrť, a prostě dobrý. (22.04.2012)

"Na co si to hraješ??" "Nikdo jiný by tohle neudělal...". Existuje mnoho různých způsobů, jak se vypořádat s vnitřní bolestí...se ztrátou blízké osoby. Jedním z nich může být věnování se tvrdé, ale smysluplné práci, zručnému řemeslu, které člověk může předat druhým. I když to občas odnesou záda - Olivier v nikdy nekončící roli otce pro všechny své učně...bez výjimky - Poctivý přístup k řemeslu (k životu) totiž může zbourat i zdánlivě nezdolatelné hranice, přesto, že za nimi je ona bolestivá, dlouholetá rána z minulosti, kterou je potřeba řádně ošetřit...přijmout...kdy? Klidně během každodenní práce. Film dokázal pojem akčnost povýšit na noblesní a zároveň i nepříjemně autentickou záležitost, divák ví, jen nemá ponětí kdy a jak. Výborný, velmi originálně pojatý kousek, který ovšem, dle mého, mohl (měl) zajít ještě mnohem dál, např. v práci s dalšími postavami, jež by mi možná dopomohly k ještě silnějšímu zážitku, přesto ale dokážu pochopit a hlavně uznat kvality tohoto syrového stylu vyprávění. Naservírováno toho bylo dost, teď je na nás, jak to, třeba při závěrečných titulcích v naprostém tichu, zkonzumujeme. (15.02.2020)

Dardennovci použili klasickú scenáristickú poučku, keď postavili obyčajných ľudí do neobyčajnej situácie. A treba povedať, že im ten nápad takto vyhrotenej situácie, kedy muž spoznáva v mladíkovi vraha svojho syna, vyšiel. A vyšlo im vlastne aj všetko ostatné vo filme. Život a ľudia nie sú čiernobieli, ženy sa chovajú emotívnejšie ako "racionálne" uvažujúci muži, aspoň teda v počiatočnom štádiu nejakého konfliktu a život skrátka ide, repsektíve musí ísť ďalej. Dardennovci nám tak oznamujú to, čo všetci dobre vieme, ale sme radi, ak nám to prostredníctvom kinematografie niekto pravidelne pripomína. A dozviete sa navyše aj niečo o stolárstve a dreve, napríklad sa naučíte rozoznávať viacero druhov borovíc a ich rozielnych vlastností. (11.02.2020)