Sám proti všem

Un seul contra tous? Je to tak? Není to tak! Těch jedinců jsou celé armády. Ti, jejichž srdce pronáší v hlavě děsivé monology, které je popouzí k akci. Většinou si zajdou na úřad práce, berou peníze, aniž by co dělali - a to je jejich pomsta. Jiní se mstí intrikami, podvody a občasnou ranou pod pás. Další se dostanou do kouta jako pronásledovaná krysa, a pak buď destrukce či sebedestrukce - Ale ty monology! Jed, který mu brání myslet! Monology ho vedou jako pejska na vodítku. Monology ho vedou kouta, kde na něho čekají fóbie všeho druhu. A ty dialogy! S bývalými přáteli, obchodními partery. Ty vnímá jen jako jejich monology. Vstoupit do dialogu už pro něj není možné. "Život je tunel. Každý má svůj malý tunel. Jenom na konci není světlo" (18.08.2018)

Těžko stravitelný manifest nenávisti ke všemu a všem. Celým snímkem nás provází nepřerušovaný monolog hlavní postavy, která si to chce rozdat se světem, ať to stojí co to stojí. Gaspar Noé se neštítí dotýkat témat od nacionalismu, přes homofóbii po incest a rozehrává nepříjemnou hru o to, co všechno divák dokáže snést, ba dokonce ho v závěru několikavteřinovou časomírou nabádá, aby projekci filmu opustil ještě před poslední scénou. Ta ovšem už po předchozím dění není tak šokující, aby diváka vyloženě odrovnala. Nemohu se tak úplně rozhodnout, do jaké míry mi Noého násilná šaráda připadala samoúčelná, a proto si vyšší hodnocení nechám pro případnou další projekci. Jestli se k ní odhodlám. (10.07.2018)

Tady se ve vzduchu rýsuje láska na celý život. Tímto snímkem mi Gaspar Noé vytřel zrak a pokud se snad rozmýšlíte, jaký film si od něj pustit jako první. Bez váhání zvolte Sám proti všem. Nesmírně těžké existenciální téma zpracoval naprosto božsky a já marně přemýšlím, co bych snímku vytkl. Bylo cítit, že má Noé zřejmě načteného Camuse a Sartreho. Neměl jsem pocit, že bych sledoval film, nýbrž syrovou realitu, kde i když jsem byl na míle vzdálený hlavnímu hrdinovi ve všech oblastech, na které si jen vzpomenete, tak Noé dokázal svoji naprostou režisérskou a scénáristickou genialitou, že jsem se do role hlavního hrdiny dokázal vžít a jeho pohnutky a myšlenky zcela chápat. Závěrečná scénka před nejtěžším životním rozhodnutím - to bylo něco nepopsatelného a řadím to na naprostý vrchol všeho, co jsem dosud v rámci filmů viděl a zažil. Emočně mě to totálně rozsekalo a položilo. A to i přesto, že byste jen těžko hledali většího cynika než jsem já. Rozum mí zůstává stát nad tím, jak Noé naprosto dokonale dokázal zachytit něco tak abstraktního jako proud myšlenek. Tento snímek je po filmové i obsahové stránce vybroušený diamant a mistrovské dílo. Už mám přichystané ke zhlédnutí 4 snímky z Noého dílny a nemohu se jich dočkat. [95 %] (14.03.2021)

První polovina a příběh řezníka je deprimující záležitost člověka v těžké krizi středního věku s několika výbornými momenty a silnou scénou s těhotnou manželkou a matkou. Film se rozšiřuje do stále deprese a bizarnosti. Po varování a odpočítávání začíná filmové peklo. Řezníkova halucinace s dcerou je totální démonický masakr, který mi udělal díru do krku, krvácel jsem, chrčel jsem, bolest nepřestává, titulky, temnota. (22.11.2015)

Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec a zcela jistě nejintenzivnější Noé. Zvrácený byl OK, ale kromě těch dvou šokujících scén nic hlubšího nenabídl, Enter the Void bylo vizuálně přenádherné a celkově strašně pohlcující, nicméně v rámci Noého tvorby u mě Seul contre tous vítězí. Málokterý film mě dokáže zarazit do sedačky takovým způsobem a málokterý film ve mně vzbuzuje takové nechutenství k hlavní postavě (snesu opravdu hodně, ale zcela bez obalu říkám, že při jednom vnitřním monologu jsem neměl daleko k tomu, abych se poblil). Hlavní otázkou zůstává, jak moc je hlavní antihrdina „nenormální“ a odtržený od reality „slušných lidí“, protože i když nerad mluvím za někoho jiného, nemohu se zbavit pocitu, že takovéto peprné vnitřní monology vede čas od času snad každý člověk. Je tu pár extrémů, které (naštěstí!) vybočují z čehokoliv, co lze považovat za normální a lidské (odpřísáhnu teď na číkoli smrt, že bych svoji vlastní dceru nikdy neojel) plus mě tento film přesvědčil, že i francouzština může znít opravdu odporně (jakkoli jsem si doteď myslel, že je to čistý a nádherný jazyk). Jsem fascinován tou intenzitou, explicitou a tím, že si Noé nebere ani ty nejmenší servítky. Zážitek to byl ale znechucující a bolestivý. (09.11.2013)