Sám proti všem

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)

Tady se ve vzduchu rýsuje láska na celý život. Tímto snímkem mi Gaspar Noé vytřel zrak a pokud se snad rozmýšlíte, jaký film si od něj pustit jako první. Bez váhání zvolte Sám proti všem. Nesmírně těžké existenciální téma zpracoval naprosto božsky a já marně přemýšlím, co bych snímku vytkl. Bylo cítit, že má Noé zřejmě načteného Camuse a Sartreho. Neměl jsem pocit, že bych sledoval film, nýbrž syrovou realitu, kde i když jsem byl na míle vzdálený hlavnímu hrdinovi ve všech oblastech, na které si jen vzpomenete, tak Noé dokázal svoji naprostou režisérskou a scénáristickou genialitou, že jsem se do role hlavního hrdiny dokázal vžít a jeho pohnutky a myšlenky zcela chápat. Závěrečná scénka před nejtěžším životním rozhodnutím - to bylo něco nepopsatelného a řadím to na naprostý vrchol všeho, co jsem dosud v rámci filmů viděl a zažil. Emočně mě to totálně rozsekalo a položilo. A to i přesto, že byste jen těžko hledali většího cynika než jsem já. Rozum mí zůstává stát nad tím, jak Noé naprosto dokonale dokázal zachytit něco tak abstraktního jako proud myšlenek. Tento snímek je po filmové i obsahové stránce vybroušený diamant a mistrovské dílo. Už mám přichystané ke zhlédnutí 4 snímky z Noého dílny a nemohu se jich dočkat. [95 %] (14.03.2021)

V první řadě jsem se bál, že nám Noé naservíruje po tom všem dojemný konec, ale nebyl by to on aby další scénou vše navrátil do zajetých kolejí. Jinak je to film o frustraci z celého života jedné postavy, do které se parádně vžil Philippe Nahon a hlavně scény kdy je nazlobený opravdu stojí za to. Velmi zajímavý i dokonce občas vtipně filosofující je vnitřní hlas hlavní postavy. K tomu všemu pár Gasparových vychytávek z toho dělají parádní film. (14.08.2012)

Špinavé existenciální drama plné bezvýchodnosti, zoufalství a bolesti...jenže...jenže na konci je naděje v podobě lásky, aspoň že tak. Co na tom, že zrovna tuhle lásku zakazují zákony společnosti. Proč? Ne proto, že by byla tak špatná, ale proto, že je tak silná. Prostřelený krk působil mnohem realističtěji a syrověji než tomu bývá v horrorech. Jeden z filmů, které už podruhé vidět nemusím... (16.09.2015)

Těžko stravitelný manifest nenávisti ke všemu a všem. Celým snímkem nás provází nepřerušovaný monolog hlavní postavy, která si to chce rozdat se světem, ať to stojí co to stojí. Gaspar Noé se neštítí dotýkat témat od nacionalismu, přes homofóbii po incest a rozehrává nepříjemnou hru o to, co všechno divák dokáže snést, ba dokonce ho v závěru několikavteřinovou časomírou nabádá, aby projekci filmu opustil ještě před poslední scénou. Ta ovšem už po předchozím dění není tak šokující, aby diváka vyloženě odrovnala. Nemohu se tak úplně rozhodnout, do jaké míry mi Noého násilná šaráda připadala samoúčelná, a proto si vyšší hodnocení nechám pro případnou další projekci. Jestli se k ní odhodlám. (10.07.2018)