Tristana

Silný snímek, který překvapivě není až tak divácky náročný, ale stejně je do něj těžké proniknout, protože celou dobu prostě budete mít pocit, že něco není v pořádku a že se to celé musí nějak zvrtnout, že není naděje na naprosto šťastný konec. Herecky výborně obsazené, což jen Luis Buñuel potvrzuje zdatnou režií. Přesto mě nedokázal uhranout. (20.07.2015)

Moj prvy Bunuelov film a hned pecka. Scenar je vyborny : je o premene z nevinneho dievcata /Catherine Deneuve/ na staru zatrpknutu mrchu, ktora je zivotom maximalne otravena. K tomu sa pridava pribeh, ktory ani trochu nenudi, prostredie mesta Toledo 20. storocia potesi divakovu dusu. A za smutny a depresivny koniec filmu musim dat vysokych 87 % (16.04.2013)

Abych se přiznal, Krásku dne mám od Buňuela přece jen radši - je rozvernější a zároveň mnohem víc sarkastická než poměrně depresivní Tristana, jejíž ústředním tématem je zahořklost a z ní vyplývající nenávist. Nicméně v obou filmech se objevuje skvělá Catherine Deneuve a Tristana funguje především díky její přítomnosti a výbornému výkonu. Není to jen film o vztahu jednoho starého muže a nezralé dívky, ale taky snímek o společnosti své doby, o závislém postavení žen a o střetávání moderního světa se starými pořádky a hodnotovými žebříčky. Když se Don Lope konfrontuje s mladým umělcem a vyzývá ho na souboj, dostane místo přijetí výzvy ránu pěstí do nosu. I tak se mění svět, kde se ztrácí prostor pro starou patriarchální noblesu. Buňuel je břitký kritik pokrytectví starých měšťanských a šlechtických pravidel a z řady dialogů je znát jeho opovržení světem tzv. lepších lidí. Celkový dojem: 85 %. (03.10.2008)

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)

Další dílek do skládanky. Bunuel variuje zkušenou rukou své celoživotní téma. Don Lope - stárnoucí chudý aristokrat, který morálními sofismaty zakrývá svoji lenost, poživačnost a zbabělost. Jenže tento "vznešený" útěk před odpovědností je lákavý i pro ženy. A tak Tristana přejímá všechny ty výmluvy svého poručníka, aby v závěru projížděla nevšímavě okolo kočárků a chův s kojenci. (27.06.2009)