Šedá zóna

Zlovestné dunenie krematória mi v hlave bude blúdiť ešte hodnú chvíľu. Film posobí rovnako desivo a depresívne v scénach, ktoré ukazujú viac, než by ste chceli, ako aj v tých, čo neukážu vôbec nič a orientujú sa prevažne na sluch. Výborní herci sú pre podobné filmy samozrejmosťou a tento nie je výnimka. Pre mna najpôsobivejší (hlavne záver) a najdrsnejší film z druhej svetovej vojny. Nebudete môcť zaspať... (12.11.2004)

Filmů o koncentračních táborech postupně přibývá. Je to dobře. Holokaust nesmí být zapomenut ani to, že to byli Němci, kdo vymysleli průmyslové vyhlazování celých národů a menšin. Grey Zone je spolu s Útěkem ze Sobiboru snímek o vzpouře vězňů. 7. října 1944 ze čtvrté budovy krematoria v Březince vyšlehly plameny a ozvaly se výstřely. Krematorium IV bylo zničeno. Krematorium mělo osm pecí a bylo zde možno spálit až 770 těl za den. Po jeho zničení již nebylo nové postaveno. Vzpoura vězňů ze Sonderkomanda ušetřila velmé množství životů, protože Němci potřebovali ihned po zplynování těla likvidovat.... Většina snímků o plynových komorách končí zavřením hermetických dveří s okénkem a záběrem na vojáka v masce, kterak z malé plechovky sype do komínu granule Cyklonu B.... - Zde nám tvůrci umožnili nahlédnouti dovnitř komor.... Divák má tak nechtěnou možnost vidět poslední okamžiky celých rodin i to jak vypadaly stěny komor po odvětrání plynu. To píši jen proto, že pár komentujícím přišla atmosféra nízkorozpočtová a slabá !!! * * * * (29.09.2012)

Málokdy je válečný film jen depresivní. Depresivní je totiž slovo, nad kterým vojáci kolikrát nestihnou přemýšlet. Jenže když se film odehrává v koncentračním táboře, je vše okamžitě naopak a ještě hůř než se dá čekat. V Šedé zóně, která se víceméně odehrává dle částečných skutečných událostí není nic radostného. Na koncentračních táborech nemůže být nic radostného. Například v Hartově válce se vojáci snaží trochu s nadsázkou uvolnit napětí. V tomto filmu to nelze. Vše je totiž tak depresivní, že se to s ním táhne od začátku až do konce. Zde nenaleznete nic pozitivního, protože se snaží co nejblíže zpodobnit atmosféru koncentračního táboru, jako se pokoušel málokterý film. Na to jaký měl nízký rozpočet se mu to podařilo. Sice to není bůhví jaký zázrak. Ale na zpodobnění něčeho, co tenkrát překvapilo nejednoho Spojence, je toto všechno naprosto postačující. --- Člověk se může sám zabít. Je to jeho jediná volba. (14.10.2007)

V některých komentářích je zmíněno údajné neumětelství tvůrců, nebo - prý - směšnost některých scén. Já se při sledování tohoto snímku věru nesmál. Přečetl jsem řadu memoárů lidí přeživších Osvětim, Treblinku nebo Dachau a o infernu jímž prošli se nikomu ani nezdá. Všichni se schodují, že nejhorší místo na které se mohl člověk ve vyhlazovacím táboře dostat byla práce v sonderkomandu, kdy byli vězni nuceni přímo se podílet na likvidaci svých blízkých.Zachovat si lidství za takových podmínek bylo jistě nad síly mnohých. Přímá svědectví se počítají na jedince, z lidí v těchto komandech nepřežil téměř nikdo. Jestliže se jim autoři filmu Šedá zóna poctivě snaží vzdát hold, vidím to jako počin hodný ocenění. (14.07.2007)

Snímek Šedá zóna až do poloviny jen neuměle inscenuje hrůzy vyhlazovacích táborů a zapomíná, že by vás měl především mezi postavy nějak dostat a dovolit vám je pochopit. Na obrazovce se sice objevuje skupina členů podobného úklidového komanda, ale nikdo z nich není natolik zajímavý, aby zaujal. Zamlklý a neprůrazný doktor, který asistuje samotnému Mengelemu, je možná až příliš zamlklý a neprůrazný, takže jedinou zajímavou postavou zůstává alkoholický nácek v podání Harvyeho Keitela. Do šedé barvy stylizovaný film ale mnohem víc než dokumentární snímek (o což se zřejmě pokouší) připomíná statický televizní pokus o rekonstrukci událostí (které se údajně staly), ale chybí mu síla, která by jej hnala kupředu, donutila vás prožít příběh s jeho hrdiny a skutečně pocítit beznaděj, která v podobných zařízeních panovala. Já jsem se cítil skoro až provinile, když jsem sice sledoval jednu děsivou situaci za druhou, ale docela obyčejně jsem se nudil. Díkybohu velkou část filmového zážitku zachrání poslední půlhodina, v níž hrdinové najdou v plynové komoře živou dívku, která je svou přítomností konečně vyburcuje k nějaké činnosti, film chytne druhý dech a je na těch pár okamžiků takový, jaký mohl být celý. Prostor dostává i několik skutečně silných scén a najednou ani tolik nevadí, že rozhodnutí tvůrců nedat do svého filmu žádný hudební doprovod jej vlastně připravilo o obrovskou část jeho potenciální působivosti. Jenže... Jenže když už si pomyslíte, že teda druhou půli filmu vezmete i na milost, vytasí se tvůrci s posledním esem. Naprosto vážně míněným monologem právě pálené mrtvoly mi vyrazili dech natolik, že jsem si jej musel pustit pětkrát, abych se přestal smát. A to není pro film o koncentráku zrovna dobrá vizitka. (15.11.2005)