Zóna zájmu

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] (21.05.2023)

Zóna zájmu zobrazuje koncentrační tábory a holocaust ze vskutku nevídaného úhlu pohledu, a právě díky tomu se film mezi tematicky blízkými filmy rozhodně neztratí. Glazer ve svém filmu primárně necílí na zrak diváků, nýbrž na jejich sluch a všeobecné povědomí o hrůzách války: Na první pohled vidíme všední život obyčejné rodiny, avšak při druhém pohledu (resp. poslechu) a zasazení do kontextu doby film vyvolává v divákovi nadmíru nepříjemné pocity. Na jedné straně máme idylickou, takřka "rajskou zahradu", na druhé straně (za plotem) se k nám nese křik a výstřely, zatímco v povzdálí sledujeme kouř (smrti). Za zvuků místy doslova drásavého hudebního doprovodu jsme svědky toho, že čiré zlo může mít zcela všední, nevinnou podobu. Podobně jako v Anatomii pádu i zde podává Sandra Hüller nadmíru působivý výkon a jsem zvědavý, jaké role na ni v budoucnu ještě čekají. V neposlední řadě chválím hru s negativním obrazem, který přispíval k nepříjemné atmosféře filmu. Snad jen závěrečná dokumentární vložka ve mně zanechala smíšené pocity. (17.02.2024)

Jakožto čtenáře boží knihy Smrt je mým řemeslem, mě naprosto zlákal zdejší obsah zmiňující Rudolfa Hösse. Podstatně méně mě nadchlo artové zpracování, kdy už úvodní 10minutová tma jednoznačně dala najevo o co půjde. Zajímavých pasáží je zde jako šafránu. Po většinu stopáže se máte zřejmě rozplívat nad kontrastem děsivých zvuků za zdí s ostnatým drátem a německou rodinku vedoucí tradiční rodinný život a řešící tradiční rodinné píčoviny. Bohužel, dialogy jsou napsány tak brutálně nudně, že jsem se drtivou většinu stopáže extrémně nudil a neustále se o mě pokoušel spánek. Práce se zvukem byla epesní a v této kategorii očekávám hromadu ocenění. [45 %] (28.02.2024)

// Film, který se tak strašně soustředí na precizní polohování kamery, architekturu a vyprávění v náznacích, až zapomíná, že tu je taky divák, který se skrze veškerou tuhle artovou nabubřelost nedokáže emocionálně na nic z toho napojit. O svých postavách Glazer navíc neřekne prakticky nic bokem toho, co je očividné, hrůzy Holokaustu probíhající za zdí obrostlou vínem působí spíš jako povinný placeholder pro budování aspoň nějaké atmosféry, než že by z nich člověku bylo skutečně úzko, ale hlavně, že v baráku Hössů bych se zvládl v noci orientovat i naslepo. Zóna (ne)zájmu indeed. 6/10 (07.02.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)