Zóna zájmu

Glazer spoločne so svojím kameramanom vytvoril niekoľko pôsobivých obrazových kompozícií, pričom záber na sprchu v záhrade, ktorá sa týči nad komínom za plotom a ešte ho oblúkom takpovediac objíma, je dosť možno najlepšia obrazová metafora v histórii kinematografie o holokauste. Ďalej však už nič podobne dokonalé nezaznamenáme, blížia sa k tomu snáď len detaily kvetín v istej sugestívnej scéne a motív závesov ako interiérového prvku dávajúceho nám možnosť obrazne aj doslovne zastrieť pohľad na realitu vonku. Zóna záujmu najviac zaujme absolútnou absenciou sentimentu, ale aj dejového oblúku, čo osobne považujem v prvom prípade za výrazné plus, v tom druhom za nič, čo by malo narúšať umelecký zážitok. Každopádne ústredný nápad s kontrastom nevideného na jednej a videného na druhej strane s využitím zvukových efektov neznie ako niečo, čo dokáže vyplniť celovečernú stopáž. I keď si uvedomujem, že táto výčitka je čisto subjektívna a Glazer ju zrejme v záujme narušenia monotónnosti v poslednej štvrtine aj opúšťa. Či ide aj o umelecké prirovnanie k nezáujmu väčšiny západného sveta k neustálym "malým" vojnovým konfliktom v súčasnosti v krajinách "mimo nášho priameho záujmu", je asi bez Glazerovho komentára nedokázateľné. (26.04.2024)

Přestože oceňuji originální nápad o banalitě zla, kdy veškeré explicitní scény, které jsou k vidění v hromadě jiných filmů či dokumentů, tu absentují, tak si přesto troufám tvrdit, že onen znepokojující prvek v podobě zvuků v pozadí není dostačně silný, aby se skrz na skrz obyčejné žití vedle největšího vyhlazovacího tábora přeneslo v hutný zážitek. Neustálé znění lomozu ve formě přijíždějících transportů, křiků a krematorií vzbuzuje v divákovi nepříjemné pocity, avšak jako hlavní pilíř filmu je poněkud slabý a nepodpořila jej ani práce uklízeček v dnešním osvětimském muzeu... (03.04.2024)

Film, v ktorom dominujú emócie, scény a uvedomenia, ktoré sú mimo obraz, alebo sú len naznačené. Glazer až s dokumentaristickou presnosťou sníma obyčajný život a kariérny postup jednej nemeckej rodiny. Uprostred najväčších hrôz. Náznaky ďalších vecí vo vývine rodiny, či už je to nevera, odsúdenie od najbližších ( matka) alebo uvedomovanie si vlastnej dominancie u detí je desivé. Ale len do momentu, kedy nám umne vo finále Glazer neukáže, ako sa to vlastne všetko skončilo. A tá údernosť a nezmyselnosť je o to smutnejšia, desivejšia a depresívnejšia. Zaujímavý film o ktorom stojí zato rozmýšľať a možno aj diskutovať. Ale s kým a kedy a za akých okolností netuším. Každopádne to stojí za videnie. (03.03.2024)

Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% (24.02.2024)

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)