Režie:
Jonathan GlazerScénář:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (284)
Filmu jsem věřil i přesto, že se mi žádný Glazerův film zatím nelíbil. A vyplatilo se. Nápad je geniální a Glazer to celé poskládal naprosto s přehledem. Sledujeme Hössovu rodinu při běžných činnostech, jaké dělá snad každá rodina (zahrádkaření, koupání, plánování lepších pecí na spalování Židů, plánování společné dovolené, apod.) a do toho jen tak mimochodem v pozadí vidíme/slyšíme kouř a střelbu, jejichž kontext je děsivý, ale postavy se ničím nevzrušují. Skvělá kamera a dekorace (prý se to fakt točilo u Osvětimi, domy za zdí nejsou trik), mírně nepřirozené barvy, skvělá práce se zvukem. A ten konec!!! Prostě jasný film roku...kdybych o týden později neviděl Chudáčky. Ale 2. místo je také pěkné. Jen váhám, zda číst knihu, podle synopse má s filmem společného jen název a koncentrák (dokonce ani Hösse ne). ()
„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky. /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
// Film, který se tak strašně soustředí na precizní polohování kamery, architekturu a vyprávění v náznacích, až zapomíná, že tu je taky divák, který se skrze veškerou tuhle artovou nabubřelost nedokáže emocionálně na nic z toho napojit. O svých postavách Glazer navíc neřekne prakticky nic bokem toho, co je očividné, hrůzy Holokaustu probíhající za zdí obrostlou vínem působí spíš jako povinný placeholder pro budování aspoň nějaké atmosféry, než že by z nich člověku bylo skutečně úzko, ale hlavně, že v baráku Hössů bych se zvládl v noci orientovat i naslepo. Zóna (ne)zájmu indeed. 6/10 ()
Zóna nezájmu. Jeden z těch filmů, který učitel pustí na hodině dějepisu, ale 80% žáků radši vytáhne mobil a bude scrollovat instáč, protože je to obdobně nezáživná nuda jako běžná vyučovací hodina. Po informativní stránce naprosto prázdné, takže ten film neposlouží ani vzdělávacím účelům. Sledujeme tu banality každodenního života velitele koncentráčního tábora a jeho rodiny. O postavách se nedozvíme nic, dialogy jsou osekány na minimum, Osvětim nám neukážou, takže opět film pro čtenáře knih, kde si vše musí divák domyslet ( fck you!!), nemá to žádný scénář,atmosféra vůbec nefunguje, žádná gradace, napětí ani vyhrocené drama mezi nácky, emoce below zero a v závěru místo aby ukázali hromadu mrtvol, tak ukážou leda boty. Film tak prázdný, pomalý a nudný, že ikdyby divák vynechal 20 minut, tak nepříjde o nic zásadního. Saulův syn tématicky podobný byl úplně nekde jinde. Intoušskéj arthouse největšího zrna. 3/10. ()
Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. ()
Galerie (14)
Zajímavosti (19)
- Jonathan Glazer nechtěl, aby zvěrstva, k nimž v táboře docházelo, nikdo viděl, pouze slyšel. Za tímto účelem sestavil zvukový designér Johnnie Burn 600stránkový dokument obsahující příslušné události v Osvětimi, výpovědi svědků a velkou mapu tábora, aby bylo možné správně určit vzdálenost a ozvěnu zvuků. Před zahájením natáčení strávil rok budováním zvukové knihovny, která obsahovala zvuky výrobních strojů, krematorií, pecí, bot, dobově přesnou střelbu a zvuky lidské bolesti. V budování knihovny pokračoval i během natáčení a postprodukce. Většina hudby Micy Levi zůstala nevyužita, protože Glazer a Burn nechtěli, aby byl film její pomocí „oslazován nebo dramatizován“. Hudba, kterou Levi napsal pro prolog, zůstala, stejně jako zvukové krajiny vytvořené pro několik sekvencí a zvuková koláž pro epilog. (classic)
- Mladá polská dívka ve filmu je inspirována ženou jménem Alexandria, kterou Jonathan Glazer potkal během svého výzkumu. Jako dvanáctiletá členka polského odboje jezdila na kole do tábora, aby nechala jablka pro hladovějící vězně. Stejně jako ve filmu objevila hudební skladbu, kterou napsal jeden z vězňů. Vězeň jménem Joseph Wulf válku přežil. Alexandrii bylo 90 let, když se setkala s Glazerem, a krátce poté zemřela. Kolo, které je ve filmu použito, i šaty, které má herečka na sobě, patřily jí. (classic)
- Film byl natočen na digitální fotoaparáty Sony Venice vybavené objektivy Leica. Jonathan Glazer a kameraman Łukasz Żal zabudovali do domu a jeho okolí až 10 kamer a nechali je běžet současně, bez přítomnosti štábu na place. Tento přístup, který Glazer nazval „Big Brother v nacistickém domě“, umožnil hercům během natáčení rozsáhle improvizovat a experimentovat. Glazer a Żal usilovali o moderní vzhled a nechtěli Osvětim „estetizovat“. V důsledku toho bylo použito pouze praktické a přirozené osvětlení. (classic)
Reklama