The Zone of Interest
The Zone of Interest
Strefa interesów
Zóna záujmu
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Režie:
Jonathan GlazerScénář:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)
(více)Recenze (323)
Úprimne som bol zvedavý, kto si to tento rok odviezol z Oscarov sošku za "najlepší medzinárodný film". Podľa popisu to znelo sľubne, a musím uznať, že vo svojej podstate to bolo až brutálne kontrastné. ALE keď si človek odmyslí tú pointu a o čo tam celé išlo, tak to bola dosť silná nuda - a to skutočne nechcem pôsobiť cynicky. Mal som pocit, že celý čas sa v tomto filme nedeje nič iné, len sa tam kadejakí führeri stretali a dohadovali koho, kde a kedy deportujú, a kto bude veliteľ akého koncentračného tábora. Mňa to bohužiaľ nechytilo... 1* za pointu a koncept "raja vedľa pekla". ()
Najkreatívnejší prístup k pomerne „obohratej“ tematike od Saulovho syna (2015). Rodinná idylka nacistického veliteľa v bezprostrednom susedstve Osvienčimu. Formulácia „odohráva sa na pozadí“ tu (po ukrajinskej festivalovke Klondike) naberá rafinovaný, implicitný význam. Zvuk je mimoriadne sugestívny, nepríjemný, de facto nahrádza obraz a stáva sa druhým rozprávačom. Z rozhodujúcej miery nevidíme, čo sa deje za múrmi koncentračného tábora, ale veľmi zreteľne to počujeme, žije to v nás a postupne vrie pod vplyvom toho, čo vidíme v prvom pláne. Nielen tak obsah, ale najmä mizanscéna a strih majú svoju mrazivú údernosť. V celku ide skôr o experiment či manifest než naratívny film so štandardnou dramaturgiou, a možno práve preto je uhrančivejší. Napriek veľkej spokojnosti sa však neviem zbaviť pocitu, že to malo väčší potenciál. Ak by to mal v rukách taký Haneke či Seidl, verím, že to ide ešte ďalej. Tak či onak, ide o povinné pozeranie. ()
Vtahující, syrové a imaginativní. Glazer spoléhá na divákovu fantazii a zároveň velice doslovně prezentuje obrazy, které působí všedně, jenomže právě tou všedností můžou v divákovi vyvolat pocity znechucení či morální otázky a zároveň obdiv, že se Glazer rozhodl toto téma nasnímat ze strany esesáků, jejichž strana příběhu by rozhodně neměla být už nikdy prezentována veřejně. Možná právě pro to, jak odvážný to byl krok a ten fakt, že řemeslně je to téměř bezkonkurenčně zvládnuté, disponuje to nejnepříjemnějším hudebním doprovodem všech dob a všetečnou kamerou, to byl zážitek, o který jsem ráda obohacena. Naštěstí jsou zdejší postavy tak chladné, že máte minimální možnost s nimi jakkoliv blíže prožívat jejich životní situace. Proto je to svým způsobem tak výborně odpudivý film, který zároveň přitahuje. No prostě je zde hodně kontrastů a kontroverzí, overall je to ale filmařšká špička se vším všudy. ()
Nakonec vlastně zklamání. Bylo to na mě moc artové a spousta záběrů tak nějak o ničem. Chápu proč a jak to bylo natočené, ale mně to prostě kdovíjak nesedlo. Takový Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo Konference ve Wannsee, to je úplně jiná liga. 60% ()
Viděno v rámci ČSFD projekce 8.2.2024 https://iakia.blogspot.com/2024/02/zona-zajmu-rezie-jonathan-glazer-scenar.html ()
Hodně artový a těžký film, který se nedá nijak moc ohodnotit (a nyní, jak začínám recenzi psát, nepochybuji o tom, že bude kratší). Je to moc pěkně natočené, kompozičně (kamera) dotáhnuto do dokonalosti (Jonathan Glazer se těmito nápady téměř vyrovnal mistrovi přes kamerovou psychologii), moc pěkně zahrané (Christian Friedel tomu všemu vládně) a celkově velice zajímavé. Divácky přístupnější (nominace na Oscary v podstatě dokazují) ať už díky (vděčnému) tématu či... hmm, kdoví čemu - asi že to je pořád tak nějak lidské. Film též rozehraje prakticky tři dějové linie (které na sebe samozřejmě navozují a protínají se), které jsou ale mnohem psychologičtější, než u ostatních filmů. Jelikož jde o artovku bez většího příběhu a o ''pouhou'' snůšku promyšlených scén, tyto linky si uvědomuje čím dál více - ať už šlo o záměr, nebo jestli jsem to vnímal jenom já. A jde o linku vizuální, kde pozorujete osudy nacistické rodiny, o audio linku (která, jestli se nepletu, vznikala několik let), která zaznamenává hrůzné události z Osvětimi. A nakonec jde o linku toho, co víte o historii. A tato linka zasahuje do obou předešlých zmíněných a vytváří děsuplný (cinefilní) zážitek. Zároveň doporučuji o filmu vědět aspoň to, že je zaměřen na zvukovou stopu a že je o holokaustu. To je vše, co potřebujete vědět o tomto filmu, abyste si ho užili se vším všudy - minimálně, jak to situace dovoluje. 7/10 Více ZDE: P.S. jeden blbej: film silně nedoporučuji hluchým lidem... ()
Oscarové nominácie a výhry sú zaslúžené (hlavne tá za zvuk), obrazovo dostávame silné momenty, umelecky natočené, vierohodne zahrané a ajkeď nevidíme číre zlo na vlastné oči, vieme že na pozadí prebieha peklo. Tento prístup sa mi páčil, je to originálne, výpovedné a možno aj smutnejšie ako explicitné ukážky z iných filmov. Aj tú príbehovu plochosť by som odpustil ale chýbal mi ešte hlbší rozbor postáv. Vzťahov, interakcií, výčitiek, nevedomosti. Tých načrtnutí je veľa, no nedotiahnutých k dokonalosti. Nedokázal som sa ponoriť do vnútra. A to väčšinou keď niečo podobné vidím v kine, zážitok je zintenzívnený. Teraz ale nie. Pár scén bolo dlhších ako treba, záver u mňa až tak nevyeskaloval a dlho sa mi nestalo že dilema nad hodnotením (či dať 3* alebo 4*) pretrvávala aj hodiny po videní. Prikloním sa ale nižšie lebo som z každého záberu cítil potenciál v ďalších minútach diváka rozsekať emočne na drobné. Bohužiaľ, neprišlo to. Krásne obrázky, nechutná téma. Oplatí sa vidieť, no ja som čakal viac ()
Na tenhle film jsem se hodně těšil, ale bohužel odcházím z kina docela s rozporuplnými pocity. Samotný nápad udělat film o Rudolfu Hössovi mi přijde jako skvělý, protože nejenom že mě období druhé světové války zajímá, ale moc filmů o Hössovi zrovna není. Přitom Höss je jedním z nejhorších nacistů a hlavně velitelem toho největšího pekla, které se jmenuje Osvětim. Příběh bych rád rozdělil na dvě poloviny. V první polovině můžeme vidět rodinu Hössových, jak si spokojeně žijí vedle bran koncentračního tábora a jak si užívají jejich zájmy. Rudolf rád rybaří, Hedwiga se ráda stará o květiny a jejich děti si hrají v bazénu. Zkrátka sledujeme jejich život, abychom aspoň trochu mohli zjistit, jaké to mohlo být. Přitom do dneška si ale nedovedu představit, že bych žil takhle blízko od toho pekla. V druhé polovině filmu se přesouváme s Rudolfem do jiného místa a sledujeme vývoj dalších koncentračních táborů a jednání ostatních nacistických představitelů. Jonathan Glazer v tomto filmu dost sází na minimalistické záběry, kdy třeba jeden záběr trvá deset vteřin a kamera se vůbec nehýbe. V tomto čase dává divákovi prostor na to, aby se nabudil na tu atmosféru a popřípadě, aby se vcítil do situace. A to trvá přes celý film. Proto jsem kolikrát měl pocit, že film je velmi pomalý a nic moc se tam neděje. Líbí se mi, ale jak Glazer dokázal zachytit život rodiny Hössových, protože v samotné rodině vlastně nikdo moc neví, co se za zdí děje. Přitom divák moc dobře ví, jaké hrůzy se tam dějí. Proto se Glazer ve filmu nevěnuje Osvětimi a naukazuje přímo na kameru tu hrůzu, ale dává do pozadí jenom takové indicie jako jsou výkřiky a nebo různé zvuky, které vám tu situaci jasně objasní. Jestli je Oskar zasloužený, to už nechám na každém zvlášť. Ale rozhodně nějaké ocenění by si film zasloužil. Za mě rozhodně za ten kontrast, který jsem nikde jinde zatím neviděl. Film je to vlastně v celku jednoduchý, hlasitý a agresivní, ale celé to zastřešujícím konceptem maskuje do náročného, nepřístupného a tichého filmu. A právě to je ta skvělá věc, která se mi líbila na filmu nejvíce. Spolu se zvuky to dělá opravdu temný film, který si užijete nejlépe v kině. Rozhodně je to film, který vyburcuje společnost k diskuzi a zamyšlení. Za mě se tento film mohl udělat trochu jinak a lépe, ale chápu, jak to Jonathan Glazer chtěl pojmout a vůbec mu to neberu za zlé. Každému zkrátka sedne něco jiného. 6,5/10 ()
Netušila jsem, že dám někdy válečnému filmu 1*, ale tohle je opravdu šílený fesťák. Film prakticky bez děje, táhne se pořád ve stejném tónu. Doslova. Jediné co cením je hravost se zvuky. ()
O životě jedné německé rodinky, kde je hlava rodiny zodpovědný otec s úspěšnou kariérou, matka aktivní žena budující nádherný dům s obrovskou zahradou, a děti jsou krásné a spořádané. Přesto je však na této německé idylce něco extrémně znepokojivého. Zóna zájmu je originální pohled na zrůdnosti holokaustu očima pachatelů. Nejedná se však o žádné zlehčování páchaných hrůz i přestože ve filmu nenajdeme jediný hrůzný výjev. Režisér Jonathan Glazer servíruje především skvělou a podbízivou práci se zvukem, za kterého film právem získal Oscara. Vše znepokojivé se odehrává na pozadí (nebo za zdí, chcete-li), a snímek s tím šikovně pracuje skrz náznaky v chování postav. Vnímavý divák ocení podprahové vyprávění, stejně tak snahu režiséra o originální koncept, který odmítá šokovat expresivními výjevy, ale zanechává nenápadný avšak o to nepříjemnější pocit. ()
Nejnudnější film jaký jsem kdy v kině viděl. Co deset minut jsem se koukal na hodinky, kdy už to utrpení konečně skončí. Zkritizovat jde úplně všechno - scénář, který je často označován jako "minimalistický", nakonec znamená žádný. Monolog ani dialog zde neexistuje, postavy vůbec nepoznáš. Sáhodlouhé záběry random míst a věcí korunují tři pekelně dlouhé okamžiky, kdy ve filmu naskočí černá obrazovka a ty jen čumíš do prázdného plátna a říkáš si zda se jim nějak nedosrala promítačka (jedna z nich naskočí hned na začátku - sralo mě to neskutečně). Tolik omílaný oscarový zvuk není v rámci budování hrůzu nahánějící atmosféry vytočen až do sta procent, což je škoda vzhledem k tomu, že kvůli kladení důrazu na něj ve filmu schází jakákoliv hudba. Teď dvě věci, které jsou úplně nejhorší. Selhává totiž i emocionální vydírání v rámci filmu zasazeného do holocaustu. První film z tohoto temného období, kde se režisérovi a scénáristovi v jedné osobě povedlo mě totálně odstřihnout od faktu, že se to děje PŘÍMO u plotu Osvětimi. No a nakonec nesmyslný závěr, po kterém jsem si musel jít vygooglit jak vlastně Hoss skončil. Stačila minuta čtení na wiki a dozvěděl jsem se o něm víc než za skoro dvě hodiny filmu. Artová sračka, typu u kterého se pseudo kritici rozplývají nad každou nezajímavou a plochou scénou a vidí v ní geniální řemeslo a skrytý význam. Za co to dostalo Oscara netuším. ()
Tento film ma úplne prevalcoval. Úžasná réžia aj kamera. Idylické bývanie Hössovej rodiny, hneď za múrom koncentračného tábora, to bol riadny bizár. Výkriky ľudí, štekot psov a nikdy neutíchajúce dunenie spaľovacích pecí, ktoré vyniklo hlavne v noci. Celý čas som si ho uvedomovala a mala som z toho kameň v žalúdku. Prestrihy na tichú čiernu obrazovku, kedy som si spočiatku myslela, že nám vypadol TV signál. Luxus v dome, zhabaný židom a rodina tváriaca sa, že sa nič nedeje. Iba jednému synovi, ktorý sa pri výkrikoch často schovával sa to nepozdávalo: „Toto nie je normálne“, hundral si sám pre seba. Úžasné boli detailné zábery kvetov, ktoré sa spájali s výkrikmi väzňov, až sa nakoniec obrazovka zmenila na krvavú červenú. Tiež posledná scéna, na upratovačky v múzeu holokaustu a tá záverečná hudba vyvolávajúca zimomriavky. Dávno som niečo také silné nevidela. ()
Už nějaký ten pátek se považuju za diváka, co rád uhne od mainstreamových blockbusterů a dá šanci netradiční artovce, jelikož originalita je v tomto přesyceném odvětví zatraceně potřeba. Každý výstup z komfortní zóny má ovšem své meze a ačkoli studiu A24 dost fandím a viděl jsem od nich nejeden film, co mi skutečně zaujal, Zóna zájmu je na hony daleko za hranicí snesitelnosti klasického smrtelníka a já jsem z kina snad nikdy neodcházel víc zklamaný, zmatený a znechucený. Jestli si tohle dokázal někdo zcela nezaujatě užít a vůbec z toho až otravného záběrování něco odnést, nechť mi to prosím vysvětlí. I ta práce se zvukem a hudbou je tu spíš na pěst. Budu si to muset zahojit nějakým klasickým Hollywoodem a to říkám opravdu nerad. [viděno v Cinestar Plzeň 21.2.2024] ()
(7/10). Posledním filmem, který jsem potřeboval doplnit před letošními Oscary byla The Zone of Interest. Jedná se o unikátní film z prostředí Druhé světové války, který je jiný než jeho předchůdci. Druhá světová válka je totiž dosti častým tématem filmů a s postupem času je patřičně náročné přijít s něčím novým. The Zone of Interest se to daří, sází totiž na divákovu představivost a jak jistě víte - lidská představivost dokáže občas vykouzlit opravdu pozoruhodné představy. Samotný film se tedy odehrává v divákově hlavě, který si chtě nechtě dokresluje drobnými nuancemi hrůzostrašné představy, které jsou mu hrou zvuků předkládány. Jsme svědky nacistické idylky, která se shodou okolností odehrává na samotné hraně pekla. Pekla, které se zasloužilo o největší zločiny proti lidskosti, jaké jsme za dobu své existence byli schopni napáchat. The Zone of Interest se totiž odehrává v jednom domě, který sídlí hned vedle koncentračního tábora v Osvětimi. Tím pádem jsou v pozadí slyšet opravdu bolestné zvuky, které se divákovi zarývají hluboko do receptorů sluchu. Zvuky, ze kterých člověku tuhne krev v žilách jsou pro naši německou rodinku zažitou rutinou, která je nevyvede z míry. Když jsme poté svědky hrůzostrašných výjevů, kdy záře z rozžhavených komínů osvětluje celou světnici, tak se člověku doslova zastaví dech a připadá si opravdu jako na samotné hranici Mordoru. The Zone of Interest je krásnou ukázkou chladné lhostejnosti a nulové úctě k lidskému životu. Experimentem, který ukazuje, čeho je lidská rasa schopna, když věří nějaké šílené ideologii. Starostmi našich "hrdinů" nejsou problémy každodenního života. Tady se neřeší klasické starosti z práce, které můžeme znát z našich životů. Tady jsme svědky zapáleného nacistického velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, kterému každý večer dělá starosti jenom to, jak zvýšit "efektivitu" jeho tábora. Je manželce v podání Sandry Hüller zase to, jaké kytičky by si mohla v její ohromné zahrádce ještě vysadit. Je tady opravdu tvrdě zachycena realita, se kterou musely miliony Židů každodenně bojovat. Velice zvláštním výjevem je pak samotné přesunutí do současnosti, kde jsme svědky velice rozporuplných záběrů. Já vlastně nevím, co těmi záběry chtěl sám režisér Jonathan Glazer říct, ale z těchto scén bylo patřičně úzko. Když totiž sledujete, jak uklízečky doslova leští spalovací komory, tak si vlastně říkáte, jestli to není paralela na vycizelované domy nacistických důstojníků. Za svůj život jsem měl možnost navštívit jednou Osvětim. Byl to zážitek na celý život, který však už nechci nikdy opakovat. Každý člověk by měl toto místo hrůzy navštívit, aby si uvědomil, jak hrůzných činů byla lidská rasa schopna. Člověku je z toho pak opravdu smutno a na straně druhé má hroznou chuť zapnout Wolfensteina a ventilovat zde svůj vztek. "I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room." ()
Vyvolení 1943 ()
Nadšení z prvotních pozitivních ohlasů u mě dost ochablo, když jsem zjistil, že to točí Jonathan Glazer. Bohužel i přes nepříliš vysoká očekávání mě ani tady nepřesvědčil, stejně jako žádným ze svých předchozích filmů. Koncepčně je to zajímavý, ale provedení je silnej lartpourlartismus. Jediný silnější momenty filmu se pro mě odehrály úplně na začátku, kdy architekt popisuje, jak budou fungovat krematoria, případně jak si Frau Höss s děvčaty rozebírají kořist, ale celá ta myšlenka holokaustu skrytého na pozadí se rychle vyčerpá a film se pak jen a jen vleče. Vidím, co se Glazer snaží říct, ale nic to se mnou nedělá. Celé to působí strašně na sílu, vlastně až lacině, kdy se pro dodržení formální čistoty nápadu nemyslí na to, jestli ten film funguje jako drama. A ty scény točený termokamerou (?), ten půlminutovej záběr na červený plátno, a celej závěr mi pak přišly už vyloženě pozérský. ()
V tomto štádiu už typický moderný, alebo post-moderný produkt vojnového filmu, resp. minimálne filmu o II. svetovej vojne. Žáner dosiahol posledný výrazný kreatívny aj kritický aj komerčný vrchol v roku 1998 Spielbergovým Zachráňte vojaka Ryana, ktorý vtedy pomerne inovatívne do celej veci vniesol pokus o veľmi surový realizmus., a nachádzať stále a stále nové spôsoby ako po 1000. krát inak povedať už 999. krát povedané je oriešok napriek tomu, že obzvlášť dnešná doba si pripomenutie týchto vecí pýta. A tak tu máme nápad, ktorý je zaujímavý a dobrý, ale cca tak prvých 30 minút a potom sledovanie sledu obyčajných výjavov zo života Hossovcov s pocitom "hrôza čo sa deje za plotom" začne byť aj nudné, resp. ten koncept sa na 100+ minút naťahuje pomerne ťažko. A je to nudné o to viac, o čo viac si človek je vedomý, že počas Tretej ríše sa do podobných funkcií dostali ľudia, ktorí ani ako osobnosti, ani ľudia zaujímaví nie sú a Rudolf Hoss medzi túto skupinu asi patril, keďže ako som si to tak preletel, jeho životné ambície sa upreli najprv k armáde, potom medzi vojnou k pomocným prácam na stavbe a potom poďho do NSDAP a o pár rokov už aký pekný dom. Podobných kariérnych rozletov sa objavilo vtedy asi viacero a je to asi tiež symptomatické pre dobu - tzn. čo za inteligenciu a charaktery Tretia ríša preferovala alebo skôr potrebovala v čele svojich "buniek" a prečo práve takíto jedinci boli tí správni. Psychologicky je fascinujúce ako sa dokážu ľudia odosobniť aj od morálne už veľmi diskutabilného a byť spokojní sami so sebou, hoci no na ich obranu možno treba málo uznať, že vlastne na to nemali dovtedy žiadny poriadny precedens a tým pádom ani výchovu a tak si možno naozaj blahoslavene mysleli, že skrátka budú voziť Židov po dodávkach rovno do pece a potom sa pôjde ďalej. Alebo to vedeli? Možno táto psychologická rovina mohla vo filme stáť za hlbší rozbor, keďže aj taký Goebbels sa vyriekol s myšlienkou cca v duchu, že buď vstúpia do histórie ako najväčší štátnici, alebo najväčší zločinci - čiže mysleli si títo ľudia naozaj že im to len tak prejde? Alebo skrátka síce tak nejako v srdci aj vedeli, že si vybrali nie najlepšiu cestu, ale no dom, auto a všetko a ako dlho sme to nemali...no tak hádam to nejako uhráme na konci, nie? Mám pocit že v dnešnej dobe do podobnej mentality začínajú pomaličky, krôčik po krôčiku, poniektorí kráčať tiež a asi budeme musieť čakať čo to prinesie, lebo história sa opakuje, ale nie úplne 1:1. Čiže ako sa píše tuto v sumarizácii, mrazivý snímek Jonathana Glazera je mrazivý, ale len v pár momentoch, a inak je možno aj trochu no nudný a ťahá sa, ale formálne to šmrnc má, nápad je dobrý a za pozretie to aj z tohto dôvodu celkom stojí a dnešná doba tomu čo-to asi pridáva. ()
Artovější už to víc být nemohlo a studenější už taky ne. Chápu, že jde zase o jinej pohled na holokaust, ale tady byl film vypuštěnej bez jakýhokoliv směru a bez jakýchkoliv emocí do světa. Na diváka se moc nemyslelo, ale snad tohle dílko bude užitečný jinak. ()
Myslím, že soška za zvuk je istá. Inak je to nuda. Lebo každodennosť je nuda. Ale je to taká nuda, ktorá vás núti pozerať až do konca a rozmýšľať, hlavne nad tým, čo by ste robili vy. A čo robia oni a prečo tak konajú. Veľké plus za to, že to bolo v nemčine. Mocné 4 z 5 ()
Zrejme najartovejšia záležitosť v rámci tohtoročných oscarových nominácií v hlavnej kategórií. No zároveň je Zóna záujmu snímkou, ktorá má potenciál osloviť aj bežného diváka, ak ten aspoň do istej miery dokáže akceptovať neobvyklé spôsoby rozprávania a oplýva prinajmenšom priemernými znalosťami kontextu celého diania. Nie je to film, pri ktorom by človek sedel ako na ihlách a s napätím očakával, čo prinesie do osudov hrdinov na plátne nasledujúce okamihy. Glazer osobitým spôsobom navrstvil sled udalostí, v ktorom majú jednotlivé výjavy svoje presné miesto, hoci význam každého z nich zrejme len málokto dokáže identifikovať už v priebehu úvodnej projekcie. To je i dôvodom, prečo sa – aspoň zatiaľ – zdržím najvyššieho hodnotenia. Aj z tej časti, ktorej tvorivý zámer sa mi podarilo úspešne dešifrovať (alebo si ho prinajmenšom uspokojivo vyložiť po svojom), však na mňa film pôsobil každou scénou čoraz odpudivejšie, a predsa nesmierne sugestívne. Každým zvukom, ktorý sa preniesol spoza múrov tábora smrti, vo mne narastala hrôza. A každým vizuálnym náznakom, či každou omrvinkou podhodenou v rámci zdanlivo bežného rozhovoru, ktorú som dokázal objaviť, vo mne silnelo znechutenie ľuďmi, ktorí boli schopní vybudovať si svoj kúsok falošného raja uprostred pekla na zemi. (85%) ()
Související novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (více)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (více)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)
Reklama