Režie:
Todd FieldScénář:
Todd FieldKamera:
Florian HoffmeisterHudba:
Hildur GuðnadóttirHrají:
Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas, Lucie Pohl, Murali Perumal (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Dirigentka Lydia Tár je na absolutním tvůrčím vrcholu. Sedmým rokem diriguje prestižní německý orchestr, připravuje vydání knihy a uvedení Mahlerovy Páté symfonie, které má být vrcholem hudební sezóny. Lydia působí sebejistě, sebevědomě, dominantně a mocně. Pod touhle na první pohled pevnou maskou se však skrývá normální člověk, s obavami, nejistotami, touhami a potřebami. Zatímco s dirigentskou taktovkou v ruce si je Lydia jistá každým svým rozhodnutím, když opustí orchestřiště, ztrácí často pevnou půdu pod nohama. Někdy jen nepatrně, jindy však zcela fatálně. (Cinemart)
(více)Videa (4)
Recenze (174)
RECENZE: #MeToo naruby. Tár s Cate Blanchett odmění diváky komplexní podívanou - Českokrumlovský deník Lydia Tár je světoznámá dirigentka, jež během své profesní dráhy dosáhla snad všeho, co si jen lze představit. Je vedoucí dirigentkou berlínských filharmoniků, s nimiž právě nacvičuje Mahlerovu Pátou symfonii, držitelkou mnoha ocenění včetně Grammy a Oscara, v soukromí žije ve spokojeném vztahu s houslistkou Sharon, se kterou navíc vychovává dceru Petru. Vyzařuje nezdolným sebevědomím, pílí i hlubokými znalostmi z dějin hudby. Napohled prosťounký, přesto uvnitř doslova drásavý herecký projev Cate Blanchett lze samo o sobě nazvat koncertem, jenž by dokázal utáhnout celý film sám, avšak nejen Blanchett, jakkoliv je Tár královstvím jejího talentu, si zaslouží uznání. Desatero filmařských řemesel od kamery přes hudbu film bez menších pochyb naplňuje. Co ale nelze opomenout, je mistrovská režie Todda Fielda (rovněž autor scénáře a producent), jež snímek posouvá od nenápadného klenotu mezinárodních festivalů k výsostné procedurální filmařině téměř "kubrickovského" charakteru. Režisér snímek exponuje sáhodlouhým, nicméně perfektně napsaným rozhovorem Tár pro americký magazín The New Yorker, záhy přestříhává na napínavou debatu se studentem - progresivistickým odpůrcem Bacha, kde naplno propuká vnitřní síla Blanchettové, jež pod jeho vedením přerůstá možná v nejsilnější výkon její kariéry; nutno dodat pohříchu neoceněný Oscarem. Jako by Field v prologu zažehl v očích slavné herečky jiskru, postupně se měnící v nesmlouvavý žár, jenž na konci vyhasne a promění se v popel. Vytknout by se jistě daly některé maličkosti, detaily, které jinak precizní stavbu narušují. Tár ale nic nevyužívá samoúčelně a režisér navíc načrtnuté motivy správně nedohrává tzv. až do mrtě a raději nechává pracovat představivost. Příjemný odér provokace z pohledu diváckých sympatií k leckdy amorálně až nepřípustně jednající hlavní hrdince pak vyvolává smělou diskusi, na níž ovšem správná odpověď neexistuje. Přestože se Tár v poslední půlhodině začne dramaticky zadrhávat, přičemž "asijský epilog" jako by vypadl už z dočista jiného světa, než s jakým jsme se měli během dvou hodin dlouhé komplexní podívané možnost seznámit, je namístě smeknout. I kdyby zlaté sošky měly vyhrávat pouze filmy splňující současné společenské normy, nic to nemění na tom, že pravá podstata filmařského řemesla ve vztahu k divácké náklonnosti tkví v něčem docela jiném. A Tár to jiné znovuobjevil. Díky za to! 80%. ()
"Mám užvaněný filmy ráda, ale neni to už moc?" řekla jsem tomu vedle a s každou další minutou podléhala úchvatnému rozkladu před očima. Abych pochopila konec, musela jsem Lydii poznat v začátku, dlouze a skoro otravně, jak je usazená na trůně, jistá si svou důležitostí, přezíravě blahosklonná, dokonalá a tím vším vlastně podmanivá. Tár je o tom, jak málo stačí k efektu sněhové koule a ta se většinou nevalí nahoru. Z posledního záběru běhá mráz po zádech a Cate má, myslím, letos Oscara v kapse. ()
Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. ()
Cate Blanchett hrá svoj charakter orchestrálnej dirigentky skutočne oduševnene, o tom žiadna. Je fantastická. Ale... to je stále málo na kvalitný komplexný zážitok. Ten sa u mňa nedostavil a celkom ma to mrzí. Zlé nastavenie? Neviem, každopádne Tár úplne nie je tou snímkou, ktorá ide divákovi naproti. Vlastne, už len svojim desaťminútovým úvodným dialógom a celkovou (v tomto prípade až vražednou) dva a pol hodinovou minutážou, vôbec. V porovnaní s inými hudobnými filmami za ostatné roky (Whiplash, Sound of Metal...) nedokáže nezainteresovaného diváka dostatočne pohltiť a zabezpečiť jeho prirodzené vnorenie do témy. Škoda, tešila som sa na ňu. ()
Tár je dlouho popíraný pád. Tár je důkaz smrtelnosti samozvaných bohů. Je varovný křik ozývající se stále hlasitěji prasklinkami na jinak dokonalém mramoru. Nese neklid spánku, až mramor jednou pukne. Tár je nevyhnutelné stárnutí. Rozechvělé z drzého mládí, které se bez zájmu otočí zády v ty nejbolavější chvilky křehkého chtíče. Tár je pavučina co zradí toho, kdo ji spřádá. Tár je štěstí lovce, který v okamžiku posledního triumfu klopýtne. A lovná proklouzne mezi prsty jako příliš hebký samet. Tár je slepota a diktatura manického perfekcionismu a sobectví. Tár je posedlost hudbou a krásou; nenároková agapé, ale i egem pohlcené lakomství, nestřídmost a pýcha. Tár je prchavý pocit nekonečné síly a moci. Tár je prokletí zářivé hvězdy i její věčné zapomnění poté co vyhasne. __ Cate Blanchett je Tár. ()
Galerie (34)
Zajímavosti (14)
- Todd Field napísal scenár špeciálne iba pre Cate Blanchett. Ak by odmietla, film by nikdy nevznikol. (Ninfa)
- Výkriky, ktoré Lydia (Cate Blanchett) počuje pri behaní v lese, sú hlasom Heather Donahue na konci filmu Blair Witch (1999). (Arsenal83)
- V interview na začátku filmu je zmíněno, že se Lydia Tár (Cate Blanchett) také proslavila objednávkami pro soudobou tvorbu komponistek jako Jennifer Higdon, Caroline Shaw, Julia Wolfe a Hildur Guðnadóttir. Poslední zmíněná složila hudbu pro tento film. (Aaron.)
Reklama