Tár

S týmto filmom som mal trochu problém. Cate Blanchet mám rád, ale jej komplikovanú postavu, ktorú vo filme hrá si obľúbi asi málokto. Ok, berte to ako pochvalu hereckého výkonu, ktorý je mimochodom oscarový. Film by som rozdelil do takých troch pomyselných rovín alebo skôr úrovní kvality. Prvá je dosť biedna. Vzhľadom na jej nesympatickú postavu a intelektuálne žvásty to pre mňa nebolo ľahké sledovanie. Po jej niekoľkominútovom interview pred publikom nebudete vedieť zopakovať ani dve vety. Ťahali sa ešte dlhé minúty a nevedel som sa naladiť, nepomohlo ani oživenie v podobe Niny Hoss. Už som to takmer vzdal, keď sa film preklopil do druhej tretiny kde konečne začíname vidieť záblesky nejakého črtajúceho príbehu a nastávajúcich problémov. Až v tretej tretine začínajú reálne problémy a divák konečne docení aj tú prvú "nudnú" tretinu, kde bolo treba ukázať jej nie príliš sympatickú a komplikovanú osobnosť. Či už bude film nominovaný na Oscara alebo nie, najskôr asi áno, nezaslúži si až takú pozornosť. Čo si však pozornosť určite zaslúži je výkon Cate Blanchet. Má obrovskú šancu Oscara získať a bude plne zaslúžený to mi verte. Kto neverí musí sa prehrýzť trochu ťažkým filmom Tár a presvedčiť sa sám... 60%. (07.02.2023)

Skutečně unikátní záležitost svým pojetím. Jste vrženi prakticky do každodenního života mega úspěšné skladatelky Lydii Tár a bez většího vysvětlování se snažíte pochytit, jak její život funguje, jaké má vztahy a co to skrývá za tajemství. Tohle není herecký koncert ani orchestr, tohle je sólo Cate Blanchett na které společně s režii, scénářem a úžasným sound designem stojí celý film. Je to rozklad úspěšné osoby, který vás udržuje v zájmu právě díky jedinečné postavě Tár, která je silně fascinující na sledování. Člověk ji víc a víc chápe, poznává a časem i více opovrhuje, ale nikdy k ní neztratí empatie a sympatie. Je to záživná, zajímavá cesta, která vás naprosto uhrane a pohltí. Obsahující nespočet symbolizmů a motivů. Tohle stojí za to vidět na velkém plátně, už jen skrze tu práci se zvukem. Měl jsem pocit, jako bych byl pozván do života existující osoby a sledoval, jak si sama sobě kope hrob. Bomba! (26.02.2023)

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~ (25.11.2022)

"Mám užvaněný filmy ráda, ale neni to už moc?" řekla jsem tomu vedle a s každou další minutou podléhala úchvatnému rozkladu před očima. Abych pochopila konec, musela jsem Lydii poznat v začátku, dlouze a skoro otravně, jak je usazená na trůně, jistá si svou důležitostí, přezíravě blahosklonná, dokonalá a tím vším vlastně podmanivá. Tár je o tom, jak málo stačí k efektu sněhové koule a ta se většinou nevalí nahoru. Z posledního záběru běhá mráz po zádech a Cate má, myslím, letos Oscara v kapse. (22.01.2023)

Nechal jsem se nachytat a žil v domnění, že nějaká Lydia Tár existuje. Současně zaplatím drink každému, kdo nemá elementární přehled a znalosti o vážné hudbě a vydržel první hodinu nezadřímat. Stopáž je vražedná a také to podle toho dopadlo. Závěr míří do absolutního bizáru a snižuje celkem kvalitní podívanou v prostřední části snímku. Cate Blanchett hraje výborně, čekal jsem ale přece jen trochu víc po všudypřítomných ódách. Zasmál jsem se Marku Strongovi, toho bych v takovém filmu opravdu nečekal. (22.12.2023)