Él

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)

Tak mnohovýznamový film, který se jednou souvislou dějovou linkou vyjadřuje k tolika různým tématům, jsem už dlouho neviděl. Brada mi padla až někam ke kotníkům. Skvěle nastavené zrcadlo vší pokřivené společenské morálce, cti a vlastně všemu, co se snaží tvářit jako pevný sloup, přitom to je jen křehké pozlátko. Bunuel skvěle odhalil pozadí mnohých despotů, kteří jsou ve skutečnosti zbabělí slaboši, jen se jim to dobře vybudovanou hradbou falešných představ okolí o nich samotných daří skrývat. Poukázal na i po těch šedesáti letech od vzniku filmu stále ještě platné postavení ženy ve společnosti. Můžeme se pokrokem vzdělání zaštiťovat jak chceme, ale jesště stále se často setkávám s podobným pohledem na ženu a její místo ve společnosti. Odhalit do očí bijící pokrytectví křesťanů není zase tak těžké, neboť oni sami tomu napomáhají měrou vrchovatou a každému samostatně a alespoň trochu myslícímu jedinci to musí být jasné na druhý pohled. Ale vykreslené je to fe filmu opravdu dobře. Él je hnusný film, nechutný, odporný. V tom pozitivním smyslu. On horrorový netvor nemusí mít vždy masku Frankensteina nebo Jasonovu hokejovou. on to může stejně tak dobře být obyčejný člověk, o němž si všichni myslí, že je to dobrý člověk, opora společnosti, hodný, čestný, slušný. A přitom je to hovado jak prase. Dobrý scénář, skvělé herecké výkony dvou hlavních představitelů, zajímavá kamera a hodně dobrá atmosféra tehdejší doby (ty auťáky fakt miluju), jen dokreslují opravdu vynikající zážitek. (03.03.2012)

Luis Buñuel si proste dokáže vybrať tému. Všetky jeho filmy majú zrozumiteľný príbeh a s ľahkosťou vánku sa dokáže dostať do podhubia akéhokoľvek problému. Tentokrát si vzal na mušku manželský vzťah navonok ctihodného muža, ale vo vnútri chorého žiarlivca s poslušnou ženou. Pravdou je, že všetko speje k logickému finále ( so záverom mám problém ). Režisér opäť používa obľúbenú retrospektívu a opäť má šťastie na kameramana, ktorý dokáže každým záberom kúzliť. (06.06.2012)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)