Kozure Ôkami: Oya no kokoro ko no kokoro

Čtvrtý díl LW bývá označován jako nejslabší. To se mi těžko posuzuje, rozhodně jej však nepovažuji za slabý. Více prostoru dostává Daigoro. Akční scény jsou možná trošku méně našlapané, než jsme si zvykli u Misumiho (sice nijak zvlášť znatelně, citelná část jich ale probíhá ve tmě a rozlišit, co se děje, je občas na hranici lidských možností). Přesto však není kvalitativní pád zdaleka takový, abych šel s hodnocením dolů. (02.11.2008)

Další část strastiplné poutě peklem japonského Supermana, MacGyvera, Robina Hooda a Casanovi v jednom skromném tělíčku obtloustlého požírače jezevčíku. Ale ruku na srdce, ten chlap je stejně těžkotonážní frajer z těch nejvytříbenějších chuchvalců DNA. Problém zůstává u všech dílů stejný - mezi namlsanou akcičkou na začátku a brutálním infernem v závěru se vyskytuje plytký tmel v podobě užvaněného japonského hysterčení, které se táhne jako slimáčí tatarák a pro tentokrát směle přetekl stupínek snesitelnosti a čtvrtou hvězdu tak skopl do bezedných hloubek. Jestli se skálopevnou sebekontrolou sjet i zbytek série zůstává otázkou. (14.08.2013)

Pro mne osobně opět naprostá špička v nejlepší samurajské sérii a "TOP ALL" ... Lepší než třetí, předchozí díl, který se mi zdál zatím nejslabší. Výborná je temná atmosféra, mstitelka s tetováním" jako by vypadla (nebo byla předlohou ?) pro Lady Snowblood nebo Ochi ("Sex and Fury", "Yakuza Tale", ...). Prolnutí těchto dvou postav mi připadalo jako takový lehký crossover. Ogami tentokrát jako by byl více člověkem a herec Wakayama v tomto díle zapojil asi o 100% více mimických svalů než v předchozích dílech. Celkově se mi tak zdál jako by trochu víc zranitelnější a unavenější. V podstatě i lidštější, nejen chodící stroj na smrt. O to větší strach jsem o něj a jeho synka chvílemi měl. Soubojů je dostatek, gore excelentní, stříkance krve, usekané ruce, nohy a rozseknuté hlavy jsou naprosto tradiční. Že film nepřinesl nic nového mi rozhodně nevadilo, atmosféra, pomalý děj, souboje, akce, ujetost filmu, komixovost, malý Daygoro ... Nemám filmu co vytknout, opět naprostý skvost japonských samurajských explotation řezničin počátku 70. let. Chvílemi mi snad vadila hudba, která se svým stylem k filmu příliš nehodila, ale to je asi tak vše. (07.10.2008)

Nevím jestli je to výměnou režiséra nebo předlohou (kterou jsem nečetl), ale čtvrtý díl série je znatelně zdlouhavější, a tak nějak prázdný. Hned úvodní sekvence s obnaženou, potetovanou bojovnicí naláká, ale ke střetnutí dojde až po hodině filmu, a to v docela umírněné podobě. Mezi tím Iitta někdo pronásleduje, sem tam nějaký ten souboj, bohužel však ten, který se dle zvuků a čvachtání stříkající krve zdá nejzajímavější, odehrává se skoro ve tmě Má to sice pořád skvělou atmosféra, hlavně díky charismatické ústřední dvojici, ale motivy se spíš opakují, a nic moc nového k vidění není. Za zmínku stojí jakási větší empatie, kterou Itto Ogami začal projevovat. Je trochu hovornější, a ve vztahu se svou novou obětí, mladou asasinkou Oyuki, lze vycítit i jisté pochopení. Když zemře její otec, Itto k němu přiskočí a v rozrušení ho sleduje umírat. Což je vskutku překvapující, vzpomenuli na začátek filmu, v němž se malý Daigoro ztratí, a tatínek ho hledá rychlostí chůze Mikea Meyerse (s ním má společnou i kamennou tvář!). Když tak nad tím uvažuji, špatné to nebylo, ale laťka nastavená prvními třemi díly je příliš vysoká. (23.01.2006)

Doslovný překlad názvu je Srdce rodiče, srdce dítěte. Tj. spíš film posouvá konfiguraci postav tím, že ukazuje, jak Daigoro začíná přebírat otcovy hodnoty. Ale jinak by to šlo sestříhat na 40 minut a příběh jako takový je nejslabší ze všech šesti, spíš jde jen o spojené chatrně související epizody. (13.10.2006)