Malý krámek hrůz

Osobně nemám moc v lásce opery či muzikály, ale ty hororové mi nějakým záhadným způsobem prostě přirostli k srdci a to doslovně. Původní film Little Shop of Horrors z roku 1960 se mi moc nelíbil, ale tahle novější verze je prostě dokonalá. Nejenom svým hereckým obsazením, ale i hudbou, zpěvem a hlavně pěkným zpracováním samotné masožravé kytky. No a samozřejmě bezkonkurenčním sadistou (Steve Martin), který prostě neměl chybu. Scénka s pacientem (Bill Murray) mi uvízne v paměti snad na vždy. Och jak rád bych si taky dal trošku rajského plynu a šel si užívat mezi všechny ty nablýskané zubařské nástroje. Ani se moc nedivím, že film měl dvě nominace na Oscara – alespoň jednu měl proměnit... (08.01.2014)

Skvěla komedie snad inspirovaná Adélou (?) s cool kytkou co mluví jak nigga a ze všech nejlépe zpíva, Stevem Martinem co se vyžívá coby zubař na nebohých pacientech (naprosto luxusním je masochistický Bill Murray co se mu v ordinaci vyžíval) a takovou "na pohodu" atmosférou. Nebýt pár slabších pěveckých čísel šel bych možná výš. (28.12.2008)

„This is between me and the vegetable.“ S vysokou pravděpodobností nejlepší adaptace divadelního muzikál, který byl adaptací kultovního béčkového filmu. A zcela určitě nejlepší film se zpívající masožravou kytkou. Ještě blíže než ke Cormanovu úletu má Ozův film k Rocky Horror Picture Show, jiné rockové šílenosti těžící z estetiky amerických sci-fi a katastrofických filmů z 50. let (Ashmanovým dalším inspiračním zdrojem byly očividně monstr horory a životní styl poválečné Ameriky). Narativ Malého krámku hrůz, mísící faustovský motiv s kritikou (maso)žravého kapitalismu (dovedenou do důsledků v režisérském sestřihu s hodně temným koncem), je ovšem mnohem konzistentnější a styl filmu promyšlenější v tom, jak zrazuje formální i tematické konvence hollywoodských muzikálů. Písně nepředstavují útěk do jiného světa (a pokud ano, jde o zpotvořenou variaci na „american way of life“ dle reklamního katalogu). Naopak ironicky pojmenovávají, čím a v čem hrdinové žijí. Mizanscéně vládne chudoba, ošklivost, špína. Není postavy, která by nebyla cvok, sadista, masochista, looser nebo všechno uvedené dohromady. Díky campovému přehrávání a veselým melodiím je ale tohle převrácení hodnot (potěcha z bolesti, smrt s úsměvem) úchylné milým, nikoli zvrhlým způsobem, takže se nám nakonec paradoxně dostává stejné divácké satisfakce jako z rozšafnějších muzikálů klasického střihu. Zásluhou upřímných textů, promyšleně komponovaných záběrů (bez přemíry střihů) a skvělé gradace scén ve filmu fungují i složitější emoce než smích a znechucení. Stejně jako RHPS, ani Ozův film nelze díky spoustě drobných vtípků vyčerpat napoprvé. Můžete si například všímat toho, jak mění barva šatů trojčlenného chóru, který doprovází vyprávění, v závislosti na atmosféře a obsahu scény (fialová pro smrt, zelená ke zdůraznění sci-fi prvků…). Nejpádnějším argumentem k opakovanému zhlédnutí pro mne každopádně zůstane životní kreace Steva Martina jako sadisty bez příčiny, zato s vrtačkou, motorkou a parodií Elvise na hlavě. 90% (28.05.2017)

Muzikál z roku raz dva (nebuď drzá, jo? Je to o rok mladší než já..), který vás potěší naivními, ale příjemnými songy, kde jde přímo cítit, že si protagonisté dělají legraci sami ze sebe, v čele s šíleným sadistou- zubařem Stevem Martinem. Asi nejvíc se mi líbila ta část, kde dostal prostor pro vyprávění svého životního příběhu a kdy mu do ordinace dobrovolně naklusal nadšený masochista Bill Murray. (28.07.2014)

Výtečná horrorová komedie s několika muzikálovými čísly. A právě ty jsou kamenem úrazu. Zatímco půlka z nich je bezesporu geniální, tak ta druhá je naopak neskutečně trapná. Ovšem celkově je Malý krámek hrůz skrz na skrz prolezlý originalitou a především zábavou, která veškeré zápory spolehlivě přebíjí. Jsem zvědav na původní verzi. (23.07.2007)