Prezidentka

Tuto romantickou komedii zachraňuje od odpadu pouze fakt, že v tom hraje Ondřej Vetchý a jeho pes. Zápletka neoriginální, jak to asi dopadne je každému jasné už podle plakátu. V paměti mě utkvěly dva momenty z filmu, a to odhalení Kateřiny před Petrem (jako on vůbec nebyl překvapený, že randí s prezidentkou) a potom moment na vánočním večírku, kdy se začala hrát a zpívat státní hymna (doslova jsem vyprskla smíchy). (21.12.2022)

Jo, zlatej covid, to se to točily exteriéry bez lidí. I když je to vizuálně kýč jako prase, musím říct, že tolik pěkných záběrů Prahy už jsem ve filmu dlouho neviděl. Příběh je ovšem celkem o hovně, naivně poskládanej a se spoustou připitomělých dialogů. Momentu odhalení paní prezidentky úplně chybí nápad a humor, chtělo by to lepšího scenáristu. Ale má to celkem příjemnou náladu. Co je to vlastně za chlapa? Má vůbec prověrku? (20.11.2023)

Rudolf Havlík byl za poslední tři roky velmi plodný tvůrce a do kin poslal hned čtyři filmy. Romantická (asi) komedie Prezidentka k povedeným projektům ale zrovna nepatří. Havlík zde sice sází na jedny z největších českých hereckých hvězd současnosti, ale scénář je zoufale nezajímavý, průhledný a někdy bohužel i nechtěně zábavný - například když na vánočním plese vejde do sálu prezidentka, klavírista začne hrát a všichni hosté včetně prezidentky začnou zpívat státní hymnu. Ach jo. (25.03.2023)

Prezidentka by sa mohla dostať do nejakej knihy s názvom "Ako nepísať scenár", kde by sa rozoberalo, že príbeh potrebuje konflikt, že ani nevieme, kedy presne začína tretie dejstvo, no a najmä to, ako nepísať postavy, ktoré sa chovajú neúmerne svojmu veku. Havlík to sebareflexívne síce povie aj vo svojom scenári, kedy deti hlavných hrdinov povedia, že ich rodičia sa chovajú ako deti. Ale inak táto poznámka nijak neospravedlňuje predchádzajúce chyby. Na Prezidentku sa ale dá pozerať "iba" ako na totálnu oddychovku, kde nebudeme premýšľať nad tým, že pani prezidentka má zakázané si začať vôbec nejaký vzťah, takže to vyzerá, že žije v totalite. No a odkazy na Popolušku a Prázdniny v Ríme sú len odkazy bez prídavného mena chytré. (30.06.2022)

Snaživý režisér Rudolf Havlík ode mě dostává konstantně tři hvězdy, tak ho ani tentokrát nezklamu. I když to má znovu dost nahnuté. Nejprve to pozitivní: první české prezidentce Aničce Geislerové stačí brýle a paruka, aby mohla večer do podhradí mezi poddané. Bez zájmu médií, bez okukování lidmi. Zatoulá se až do zahrady absolutního klaďase Ondřeje Vetchého. Sochaře, hodinového manžela, milovníka všeho dobrého, vdovce oddaného své zesnulé manželce. Po prvním nedorozumění vezme psa a jdou se projít romantickou noční Prahou. A znovu. A pak zase. Jenže on nemá nejmenší tušení, do koho se to zamilovává. Potud je to překvapivě docela dobré. Vrkání lze sledovat díky slušným hercům, solidnímu řemeslu a zvoleným pražským lokacím. Jenže pak se přeci jenom musí odehrát i něco zásadnějšího aneb břímě vrcholné pozice versus vlastní štěstí. Takový Hugh Grant by mohl vyprávět. Jednou coby britský premiér před okolím obhajoval svou lásku, jindy se coby majitel malého knihkupectví setkal se slavnou hollywoodskou herečkou. Havlík opisuje, kde se dá (což u něho ostatně není novinka), a jeho prázdný a povrchní obsah, který se s realitou kolikrát naprosto míjí, začne v druhé polovině nemile vyplouvat na povrch. Nic hlubšího nebo originálního nečekejte, množství vyprázdněných dialogů s přibývajícími minutami roste a ke zpěvu hymny u vánočního stromečku bych se raději vůbec nevyjadřoval. Dvě až tři hvězdy. (08.04.2023)