Navalny

In today´s world of fake news, we don´t trust sources. Because we don´t trust humans. We trust data. O Navalném stejně jako o Bellingcat. Stejnou měrou překvapivě intimní vstup do několika týdnů života po otravě jako investigativní. Nebojí se to klást otázky na tělo, ukazuje to Alexeje jako občana echt charismatického a odhodlaného, se kterým se však nějaká ta ale rovněž pojí. Na to, že tomu zcela chybí odstup od událostí, na to jak moc je to aktuální, tak se to straní mravokárnosti, piedestalové medailonkovitosti, zkratky a mluvících hlav bez emocí. O něco podobného se svého času pokoušel snowdenovský Citizenfour, ovšem krutě neuspěl. Navíc je tu i občasný šibeniční humor; někdy chtěný a někdy plynoucí ze situace (facepalm fest během telefonátu) či absurdity režimu a jeho vykonavatelů (aneb zdravíme opět Moskvu4). Každopádně natolik dobré i přístupné bez podbízivosti, že i kdybyste na Alexeje byli alergičtí či byli tvrdě prorežimní, tak za vidění to stojí. A v uvedených příkladech vlastně dvojnásob. (27.04.2022)

Tenhle film jsem měla pro zhlédnutí odložený už delší dobu. A i když jsem se vlastně chvílemi při různých zmínkách ve zprávách divila, že Alexej Navalnyj je ještě naživu, asi jsem přece jen někde ve skrytu duše doufala, že nějakým zázrakem vydrží a že až si dokument o něm pustím, nebude to za tak tragických okolností, jako to teď je... Ne, ten člověk asi zdaleka nebyl nějaký světec. Ale z mého pohledu bylo těžké mu nefandit - pohledný, inteligentní, s neuvěřitelným charismatem a řečnickými schopnostmi, s osobitým smyslem pro humor. A hlavně - stojící proti něčemu takovému jako je Vladimir Putin. Někdo může říct, že Navalnyj byl blázen, když se po zotavení z otravy dobrovolně vydal zpět do vlasti, kde nemohl očekávat nic dobrého (jestli čekal to nejhorší nebo bláhově myslel, že se mu to vyhne, toť otázka). Pro mě byl tenhle jeho kousek ukázkou toho, že to, co dělá, myslí vážně, ukázkou neuvěřitelné odvahy a hrdinství. Protože jak jinak označit situaci, kdy jste pro něco velkého (a neoddiskutovatelně, i kdyby v tom něčem třeba byly i ne zrovna vznešené pohnutky, je v tom zejména hodně dobrých úmyslů) ochotni riskovat to nejcennější. Pokud jde o dokument, možná bych čekala, že představí Navalného trochu detailněji, nebude se zaměřovat jen na některé dílčí aspekty jeho života a politicko-aktivisticko-novinářské dráhy. Přesto film dokáže strhnout (což zase do velké míry podle mého názoru způsobuje charisma hlavního hrdiny), obsahuje zajímavé informace, ale třeba i dost pro Navalného zjevně typického černého humoru, na jehož vlnách se každou chvíli špičkuje např. i se zřejmě podobně naladěnými členy své rodiny. Tyhle běžné každodennosti také pomáhají Navalného ukázat jako normálního člověka, manžela, otce, nikoli "jen" jako nějakého nedostižného hrdinu, což je sympatické, připomíná nám, že jsme možná stále ještě v našem "normálním" současném světě. Protože jinak by chvílemi člověk při sledování mohl klidně nabýt dojmu, že se spíš dívá na nějaký nereálný akční snímek (odhalování travičů po telefonu), chvílemi z některých sdělení až mrazí. Míra mrazení může být dost odvislá od toho, zda se na to podíváte před nebo po 16. 2. 2024. A tipovala bych, že pokud mohly dříve některé scény, některá prohlášení Navalného na nějakého diváka působit jako "nahraná", dost možná už by to teď vnímal jinak. Vzhledem k tomu, do jakých dalších pekel se od natočení dokumentu vývoj v Rusku posunul, čehož určitým dokladem je i to, co se nakonec stalo Navalnému, by bylo bohužel naprosto pochopitelné, kdyby v čím dál větší míře následovalo přesně to, před čím varoval hlavní hrdina - mlčení a nicnedělání dobrých lidí, které dá průchod ještě většímu zlu. S (naivním) přáním, aby co nejdříve nastal nějaký zvrat, po kterém už nebude zapotřebí v obavě o život mlčet, s přáním, aby Navalného oběť nebyla zbytečná, dávám tomuhle zdařilému dokumentu trochu nadsazených pět hvězd (ač kdyby šlo čistě o ten film, viděla bych to i po 16. 2. spíše na velmi dobré čtyři). (18.02.2024)

Je mi úplně jedno, jestli mi někdo bude vyčítat, že jsem se nechala zmasírovat propagandou, protože ten někdo je zas úspěšně zasáhnut jinou. Dobro a zlo existuje. A já si vybírám, že pro mě je Alexej Navalnyj hrdina. Kdyby to byl jen takový tiktokový kašpárek a narcis, tak by se do Ruska nikdy nevrátil. (27.04.2024)

Vezmu-li dokument samotný a události v něm zachycené, tak tady asi vidíme to, jak se to stalo. To, co mi na konkrétním zpracování vadilo, byla přílišná hra na city. Režisér po nás chce místy až moc, jak máme Navalného vnímat. Navíc je tu Navalnyj vykreslen hlavně jako hrdina. A on určitě v tomto momentě tímto je. Ale několik věcí mi tu schází. Co dělal dříve? Jak se měnila jeho povaha? Jaké byly jeho přešlapy? Od dokumentu, který má v názvu je příjmení, bych čekal, že se o něm dozvíme více a ne jen ten nejdramatičtější závěr. Nikdo z nás totiž není černobílý. Každý ujdeme nějakou cestu a měníme. A to tu zásadně chybělo. (30.04.2024)

Normálně bych dal jen 2/5, protože to není natolik informativně bohaté. Buď to tvůrci měli trochu prostřihat na 60 - 70 minut a nebo to pojmout velkolepěji a ukázat více, protože v závěru to jistou sílu. Putin prohlásil, že Navalnyj (krerého zásadně nejmenuje a mluví o něm jako o neurčitém občanu) je jen malý človíček, bez státního významu. Film ale docela zdařile ukázal, že k Navalnému mnoho lidí s nadějí vzhlíží jakožto k někomu, kdo je ochotný podstoupit oběti proto, aby narušil ten cyklus totalitních rekonstrukcí (carství, SSSR, RF). Ačkoliv se mocenský potenciál Navalnýho nemůže rovnat mocenskému potenciálu celého autoritářského režimu, tak on je tím, kdo má dostatečnou sílu ducha k tomu vystoupit a lidi vést vstříc lepším zítřkům. Líbilo se mi, jak se v občanech RF na konci snažil vzbudit sebevědomí a uvědomělost - "Uvědomte si, že jste obrovská síla." Pokud by se dost lidí probudilo a měli dost odvahy, tak by tamní autoritářství padlo. Právě tento motiv měl film zvíraznit a fungovat více agitačně. Pokud to však měl být primárně jen takovej intimnější náhled do toho, jaký je Navalny jako člověk a jak pracuje a že nějaký státní význam má, když se ho tamní režim tak bojí, že Putin ani nevysloví jeho jméno, že se ho snaží zavraždit, že jsou nuceni změnit kurs letadla s Navalnym, aby nepřistál na letišti, kde se očekávalo, kde byly davy a kde by asi nebylo možno ho jen tak v poklidu odvést k vykonstruovanému trestnímu stíhání, tak budiž. Dokázat, že se křečovitě bojí i že Putin není ani ze setiny takový muž jako Navalnyj, je však málo. Hlavní totiž je, jaký bude v budoucnu Rusko, nikoli toliko co bude s Navalnym. V závěru mě napadá, že Navalny měl být chytřejší. V Rusku sice po jeho zatčení žačaly velké protesty, ale nic z toho. Protesty byly i po otevřené válce na Ukrajině (24. února 2022) a zase bez valného významu. Režim stojí, válka trvá, Navalnyj stále za katrem a mnoho dalších lepších občanů si jen pokazilo život. Význam to mělo symbolický, ale to je málo, když chceme praktické výsledky. (15.06.2022)