Komisař Moulin

Moulin se z tradičních sympatických detektivek propracoval spíše k sociálním dramatům. Každý z dílů poslední řady otevírá bolák francouzské (a potažmo evropské) společnosti. Trošku v něm zarýpe, nechá vyhřeznout něco hnisu a s tradičním francouzským šarmem se pokusí nabídnout usmíření diváka v podobě nějaké roztomilé scény. Moulin už není jen obyčejná eurocrimi, posunul se po bok bratří Dardennů, ale problémy současnosti vnímá s ironickým nadhledem. (26.04.2011)

Detektivní seriál, který jsem kdysi, když televize měla jen dva programy, ráda sledovala. Jednak byl Yves Rénier tenkrát velký fešák a jednak mu charismatický hlas Miroslava Moravce, kožená bunda a nadupaná motorka dodávaly na sexy přitažlivosti pro ženy všech věkových skupin. Případy řešil v klidu logikou, silou jen výjimečně. Žádná brutalita ani potoky krve či odborné laboratorní postupy. Pravdou je, že jednotlivé epizody mají kolísavou úroveň. I tak jsem ráda, že se televize k vysílání tohoto seriálu vrátila. Pokud mám čas, ráda se v neděli v noci na nějakou epizodu podívám. Z nostalgie mi vyhovují spíše starší případy bez v současnosti tak aktuálních mafiánských intrik. (03.04.2013)

Za mého juniorského mládí jsem tento seriál hltal. Komisař byl se svou motorkou a mladší krasavicí po boku vždycky nejvíc stylovej (a připomínal mi mého učitele z hudební školy) a zápletky některých dílů pro mě v té době přitažlivě naturalistické (zvlášť jsem žral ty mlátičky - jedna z mála věcí co francouzi umí). Současné díly jsou však jen odleskem bývalé slávy a rád si u nich zavzpomínám... (19.08.2007)

Ze začátku to bylo jednoznačně za 5, ale pak jakoby se autoři posunuli někam jinam a ze sympatického komisaře se stává vagabund. Ono to asi v životě i možná tak chodí, ale zdá se mi, že zde se to už trochu přehání. Boj komisaře Moulina tak nakonec sklouzl do boje proti mocným a zkorumpovaným. Nebo, že by to tak skuečně bylo? Cekově tak dávám za 3. (08.03.2012)

To, co je na tomto seriálu, který chce být a je poctivou podívanou pro víkendové večery a přitom zpravidla nabízí ještě cosi navíc, pro mnohé nejvíc protiřečivě sporné, považuji pro sebe naopak za jeho největší plus. Ač u komisaře MOULINA jsou a zůstávají zachovány všechny znaky detektivky jako žánru, už pojetí postavy, která je "pouze" skvělým kriminalistou, jemuž zůstávají všechny lidské slabosti složitostmi vlastního osobního života počínaje, naznačuje, že se tu jedná o mnohem víc. Co ve své době, v sedmdesátých letech bylo v poetice žánrů průrazné, to i dnes zůstává osobité a neopakovatelné. Moulinovi, s nímž se Renier dokonale sebeidentifikoval, přibývají vrásky a v playboyovi mladších let postupně ožívá v charakteristice postavy někdejší osmašedesátnický rebel a neúprosný soudce doby, jejíž faktické rezignaci na přiměřené eliminování stále brutálnějšího zločinu ve všech jeho stále početnějších zpodobách Moulin rozumí stále hůře. Častěji se dostává do konfliktů, častěji však také účinně zasahuje proti těm, kteří jsou si až příliš sebejisti svou beztrestností. Kupodivu neztrácí kontakt s mládím: vztah k dceři, která je mu tolik podobná a kterou nemohl poznat dříve, mu nejen nahrazuje syna, ale současně mu posléze věnuje přítelkyni, pro kterou nikdy není obtížný. Platí to - a v tom je dcera opravdu potomkem svého otce - i naopak pro ni. Moulinovský seriál je velkou výpovědí své doby a ve svém žánru ve svém celku určitě bude patřit k respektované klasice. Pro své diváky, kteří na něm vyrostli, určitě. (03.02.2008)