Rimini

V Rimini sice čiší deprese z každýho záběru, pomalý tempo, statická kamera a Richieho cringe vystoupení působí minimalisticky syrově, až by z toho mohlo jednomu být nevolno, ale cringe sám o sobě nestačí a tady ho vlastně ani není tolik, aby se to byť minimálně dalo považovat za zábavnej bizár, jako třeba takový Hundstage (který by stopařka Marie Hofstätter utáhla i sama). Chyběl mi tu Seidlův cynismus a něco víc než jenom příběh alkoholické trosky a jejího toxickýho (ne)vztahu s dcerou. A že se ta troska za zenitem prochází po pláži, která stejně jako jeho život dávno není prosluněná, a občas při tom překročí nějakýho kempujícího migranta, kterej je stejně jako on sám vykořeněnej, tomu pro mě hloubku taky nedá, protože mi to přijde moc zkratkovitý a povrchní, zejména s ohledem na to, co za emoce ve mě Seidl dovedl vzbudit ve svých předchozích filmech. (09.11.2022)

docela depresivní sonda do života vypelichaného seladona, který je stále více či méně přesvědčen o své neodolatelnosti, nicméně jediné co v životě má je zpívaní německým důchodkyním a občasné souložení s nimi. Jeho "pohodičku" mu ovšem naruší jednak smrt matky a hlavně návštěva dcery, kterou neviděl osmnáct let a ona po něm teď chce chybějící roky vynahradit. Samozřejmě finančně, Ani zdaleka nejde o jakkoliv příjemný film, nicméně i přes svojí "neatraktivitu" mě dokázal udržet valnou většinu stopáže a vzhledem k tomu že šlo o moje první setkání s Ulrichem Seidlem, nejspíš by nebylo od věci si doplnit některé jeho další kousky...65% (09.05.2023)

Sledovat fungování tohoto týpka prostě baví! Flákače a baviče - zpěváka, legendu místních pulpových barů a hotelových salonů pro seniory na dovolené, doženou hříchy minulosti. Skvěle zachycené prostředí italského plážového letoviště v liduprázdné off-season, ponořené do mlhy a sněhového poprašku. Pokud máte z německého kýčového pop-folku prču, jakou si zaslouží (milovníci Káji Gotta prominou), a zároveň rádi zkoumáte životní osudy bizarních individuí v nekonvenčním prostředí, s Ulrichem Seidlem jste opět na nejlepší adrese. (19.05.2023)

Ulricha Seidla sleduji průběžně a patřím k jeho příznivcům. A tak jsem se dopídil i k jeho poslednímu kousku, a jak říkají Pražáci: a jsem za to velmi rád. Nejdřív jsem si přečetl místní recenze (není jich moc, 14) a poznamenal si v nich uvedená mužská jména (Seidla a Richieho Brava samozřejmě pomíjím): Deuce Bigalow, Karel Gott a Mickey Rourke, recenzent Topco doplňuje Karola Duchoně, a já z vlastní zkušenosti Stanistava Hložka, která nás kdysi obšťasňoval na podnikové konferenci, naopak Pavel Novák byl na podnikovém plese skvělý) . Možná to je jakási základna, nad níž se film vypíná. Uvidíme. Z malatestovské slávy jsme toho v Rimini (město znám poměrně dobře) sice moc neviděli, hodně ovšem z pádu člověka, který odmítá stárnout a bláhově se domnívá, že ještě dokáže něco napravovat. Rimini není "pro starý", podobně jako - byť v jiném smyslu - Mannovy Benátky. Seidl, jako správný stratigraf, kope zběsile kolem Richieho Brava, který je sám o sobě nedotknutelný ve svém povolání i přebývání, a na povrch vynáší jednu vrstvu za druhou, nic neodděluje ani nepřesívá, jen to strká do vitrín... Uvedl jsem seznam jmen, některá jsem zatím vynechal: sebe a vás. Poprali jsme se lépe se svým osudem? Nezapomínejme, že Ritchie byl až do samého konce svobodným člověkem... Samozřejmě se se mi to moc nelíbilo - zvlášť italalsko-německý popík by sotva snesitelný, ale těším se na dalšího Seidla, kterému osud Richieho Brava zřejmě nehrozí, alespoň dokud nezačne odkrývat "svoje vrstvy". (10.05.2023)

Depka? Jo… Utahaný? Jo… Zábavný? Víceměně. Ačkoliv si v pomalých a depresivních tvorbách často libuji, tak RIMINI nepatří mezi snímky, na které bych vzpomínal nebo si je dokonce chtěl někdy zopakovat. Jedná se o zajímavý portrét vyhasínající pseudohvězdy venkovských zábav, která celý život parazituje na naivitě dam ve zralém věku. Zub času a životní styl se na ní však po letech nemilosrdně podepisují a sledujeme existenciální kolaps se vším všudy. Že by se však jednalo o jedno z vrcholných děl pana Seidla, to rozhodně ne. Jeho rukopis je sice znát v každém záběru a středové kompozice polomrtvých periferií letoviska fungují dobře, nicméně mi chybělo něco trochu peprnějšího, co by šokovalo a celý děj alespoň lehce okořenilo (hra na schovávanou v hotelu tomu nahrávala a trochu jsem doufal, že se na temném schodišti alespoň někomu něco zvrtne!). Finální ztráta posledních zbytků pevného zázemí byla ikonická a vlastně mi bylo Richieho docela líto - začínalo to pomalu dobrovolným propůjčováním svého zázemí za účelem přivýdělku, které nakonec vygradovalo v tichou invazi kukaček a ztráty posledních životních jistot… naprostá rezignace tak bylo to jediné, co zbylo. (R.I.P. nacistickému tatíkovi, který své zázemí ztratil dávno před Richiem). (24.05.2023)