Anatomie skandálu

„But the affair is not a crime.“ Konstatování se stává otázkou. Velmi dobrý seriál na téma hříchů z mládí, které vás dostihnou, když to nejméně čekáte. (Nejen) po jeho shlédnutí je více než zřejmé, že institut absurdity zvané CONSENT nemá šanci vymoci spravedlnost ani ve sporných případech. V intimních náhledech neexistuje nic jako objektivní pravda. Ale copak po pravdě vůbec někdo touží? Sobecké ego o pravdu nestojí. Každý vidí jen vlastní křivdu a vlastní zranění. Pravda, ve které by někdo sám tratil, nikoho nezajímá. Při lži není nutno pracovat sám na sobě, jaké to pohodlí! Všechno se dá hodit na druhého. I k tomu slouží obvinění druhých. To on mi zkazil život, to on, ne já! Seriál říká jasně, co je a co není znásilnění. Jasné je ale i to, že zamilované aktérky to vidí jinak. Ale proč by jejich lež měla být lepší než lež těch, kdo životem proplouvají pro vlastní profit? SPOILER: Soud je zpočátku vystavený na bizarním obvinění ze znásilnění. Výrazně osobnostně nevyzrálá sekretářka se kdovíjak ocitne v kanceláři ministra – upřímně doufám, že alespoň na nejvyšší místa probíhá v reálu výběr poněkud pečlivěji. Sekretářka se zamiluje do svého nadřízeného, který je ženatý a románek bere jen jako románek. Když chce své povyražení ukončit, obviní ho ze znásilnění, tak jak jí poradí její kolegyně. Ta sice u činu nebyla, ale namluví ji – s jistotou utvrzovanou momentální společenskou atmosférou a dost možná i vlastními partnerskými neúspěchy – že sex vlastně nechtěla. Až potud jde o klasické love-and-hate křivé obvinění, kterých jsou plná média. Případ je ale zamotanější, než se na první pohled zdá. Ač o nevině Jamese Whitehouse (Rupert Friend) v konkrétním případu u soudu nemůže být pochyb, jeho minulost už tak čistá není… Podvody má na triku i manželka obviněného. Podvody, nad kterými ona i dnešní společnost mává rukou, když zužuje své hledí a vybírá si jiný cíl, aby odvedla pozornost od vlastních problémů, které nedokáže řešit. Třísky v očích druhých. Pro vlastní břevna se vždy najdou tisíceré výmluvy. Sám sebe posuzuje každý shovívavě, zatímco ostatní hodnotí vždy přísně. Všichni se zaříkají pravdou, ta se ale vyprázdnila a ztratila svůj obsah, protože ji vlastně nikdo nikdy neměl až tak docela v rejstříku. Že by ona pravda nebyla v lidském světě samozřejmostí? Že bychom se k ní potřebovali vypracovat? Vychovat? Že by to byla teprve civilizace, která ze zvířete vytesá člověka? Tu civilizaci už ale nechceme. Milujeme sobectví a vše ostatní stačí jen jako pseudohumanistický ideál. V románu, ve filmu, na sociálních sítích. „Hájím své zájmy a jen na nich záleží,“ říkají všichni aktéři a spolu s nimi i celý svět. Bizarní případ je realistickou ukázkou dna, na nějž se propadla společnost, když zcela přestala zpochybňovat lži a podvody – a to i mezi sobě blízkými. A tak nemá nic proti studiu, které za vás oddře někdo druhý, proti navázání vztahu se ženatým mužem s rodinou ani proti alkoholismu právničky, která do sebe nalévá jednu whiskey za druhou. Natož pak proti její asociálnosti, s níž využívá druhé, když sama není vztahu schopná. Nemá nic proti tomu, když prokurátor i obhájce berou svou práci jako kariérní klání nadřazené pravdě a vině klienta. Společnost natolik propadla byznysu a kariérnímu PR, že přes své hluboké nemoci – ale ve skutečnosti právě proto, že je nedokáže a odmítá řešit – do krve obhajuje pár „ne“ ukřivděných skoroteenagerek, které své „ne“ ovšem jaksi zapomínají říct – protože ho ve skutečnosti nikdy nemají na mysli! Navzdory Verbalovu komentáři považuji za jisté, že nejen mezi řádky, ale i v těch hlavních řádcích seriálu pozorný divák velmi dobře nahlédne prohnilost a neakceschopnost společnosti, kterou zápletky přibíjejí na pranýř. Měl-li být seriál oslavou údajných obětí – těch, které po sexu s obviněnými nepokrytě touží, jen by zkrátka chtěly, aby je k tomu obvinění i milovali – a naší slavné údajné progresivitě při uznávání consentu, nestalo se. Seriál je naopak krutou obžalobou vachrlaté snahy přebít všudypřítomný bordel hrou na spravedlnost – ale tu z pohádek o princích na bílém koni. O pozitivním vnímání obětí poznamenaných psychickými problémy nebo nezralostí tady opravdu nemůže být řeč. V druhém plánu navíc pozorujeme extrémně neekologické chování hlavních postav, které jim body nepřihrává – ideály vhodné na transparenty, aniž by je kdokoliv reálně žil. Kromě obžaloby společnosti je seriál také výstražným upozorněním na typ osobnosti, kterou predátoři (zdaleka ne jen sexuální) vyhledávají. Osobnosti, jejíž identita je tak rozplizlá, že neví, co je dobro a co zlo a kde je v nich její místo. Lehce zmanipulovatelné jedince naše společnost potřebuje. Byznys na nich stojí. Čím méně zkušeností, tím lépe. Proto jsou teenageři a mladí lidé dlouhodobě nejširší cílovou skupinou. Je celkem jednoduché se takovou osobností nestát, ale bez asistence reálné rodičovské výchovy, jež přináší, mimo jiné, jako výsledek i kritické myšlení, to pochopitelně nejde. Kritické myšlení je nejlepší obranou proti slepému kopírování. Trendů, názorů, ale i postojů a charakterových vlastností. Pevná osobnost se opírá o svou přirozenou sebedůvěru, jež se od nabubřele narcistní nafoukanosti „respektovaného“ dítěte pozná tak, že není v rozporu s pokorou a empaticky vnímá druhého i rozdílnost odlišných situací. Vědomá výchova dnes v mnoha rodinách chybí. Nahrazuje ji trávení společného času zábavou, z obchodních důvodů vehementně podporovanou společností. Vědomá a skutečná výchova, na niž rodič, neobalamucen náhradním a mnohem méně náročným „respektem“, nerezignuje, vede i ke schopnosti poradit si s vlastními traumaty, kterých se pochopitelně v reálném životě nikdy není možnost vyvarovat. Takto vychovaný dospělý si pak svá zranění nemusí vylévat na druhých a prožít s nimi svůj celý, adekvátně neutěšený život. Právě tato naše společnost – mediální prostředí, veřejně prosazované názory, vláda nehodnot a fejkování hodnot – tím, kam své členy už odmalička směřuje, je z velké části vinna utrpením všech obětí – obětí znásilnění, ale i obětí podvodů a klamů, pro něž záměrně nenastavuje mantinely. Možnost vydělat – tak prostý důvod stačí coby obhajoba této hry na „svobodu“. Herecké obsazení je prvotřídní, a ač se jedná převážně o soudní konverzačku, drama ani napětí nepřicházejí zkrátka. Seriál je britsko-americké provenience, dominují v něm ovšem sympaticky britské tóny, včetně úchvatných kulis britského parlamentu, starého Londýna a Oxfordu. SPOILER Linka ztotožňující znásilněnou s prokurátorkou postavená na faktu, že ji její bývalá kamarádka po dvaceti letech nepozná, je nadmíru přepjatá. Totéž platí o předpokladu, že někdo, kdo právě utíká před policií poté, co jako svědek smrtelné nehody krutě vystřízliví, jen tak mýrnyx týrnyx v rámci svého krátkého útěku někoho úplně cizího během pár sekund znásilní ;) Poněkud opovážlivě zní i obviňování manželky, která nic neví jen proto, že sama vědět nic nechtěla, podobně jako vyšetřování neprokazatelného a navíc dávno promlčeného prodeje heroinu před 20 lety anebo možnost ukrytí opravdové identity prokurátorky. Za tyto nepravděpodobné a po pravdě řečeno navzdory vážnosti tématu nanejvýš komické oslí můstky, musím hodnocení snížit, ačkoliv vzhledem ke všem zcela zjevným – a naprosto výjimečným – kvalitám seriálu jen velice nerada. Rupert Friend a Michelle Dockery jsou tu  famózním hlavním chodem, jemuž ovšem režie ani scénář rozhodně nejsou jen zákuskem! (17.09.2022) (méně) (více)