Kozí roh

V Bulharsku 17. storočia toho jeho obyvatelia veľa nenakecali. Pokiaľ mali potrebu sa pomstiť, vystačili si s citoslovciami v súboji. Pokiaľ sa zaľúbili, stačil veľavravný pohľad. Buďme radi, pretože ak by bol Andonov doslovný, jeho film by sa zmenil v melodrámu. Takto som mal radosť z toho, že som chápal a cítil, na čo postavy myslia a čo prežívajú. Ďaľším dôležitým faktorom kvality je nepredvídateľnosť filmu. Revenge subžáner má iný svoj klasický sujet, tu vyplývajú udalosti z vývoja postáv a nie zo scenáristického konštruktu. Či sa jedná o najlepší bulharský film netuším, podobné vyjadrenia ale majú hodnotu ocenení typu najkrajšia Bulharka. (07.11.2014)

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Povšedný lyricizmus dennodennej trýznivosti obyčajného človeka. Inu, bulharská Markéta Lazarová, povedali by ste. Ostatne, oba filmy boli premietané bezprostredne po sebe (ja som sa však zúčastnil len prvého, keďže zreštaurovanú Markétu som videl nedávno) a uvádzač nenápadne navádzal ku komparácii Vláčilovho a Andonovho diela. Príbeh, zasadený do bulharských reálií 17. storočia za čias Osmanskej ríše, by sme dnes označili za "revenge movie", prípadne eliminačný film. Andonov sa sústreďuje na zachytenie pocitov a trápení pastiera Karaivana a jeho dcéry Márie, ktorý po tragickom násilnom úvode doslova spália mosty a utekajú do hôr. Výrazná obrazová zložka je umocnená, mimo jedinej piesne, absenciou zvukovej stopy neprináležiacej prostrediu a málovravnosťou protagonistov. Pohanská symbolika je zreteľná, ostatne k nej odkazuje už samotný názov (Kozí roh - Capia pieseň, bludný kruh násilia ako opozitum osláv vo zvieracích maskách; múdri vedia). I samotný kozí roh je symbolom, ktorý zatieňuje ženskosť a zalieva sa nečistou krvou Turekov, a keď je odhodený, ženskosť a nepoškvrnenosť srdca pod svadobným čepcom opäť vystupuje do popredia. Nemôžem filmu vytýkať tézovitosť, ani umelosť - postupuje nesmierne uveriteľne a niektorými obrazmi až nečakane exaltuje diváka. Možno len scéna v kostole, kde kamera prechádza po obrazoch svätcov, je príliš popisná oproti zbytku filmu. Čo však filmu vytýkam, je emočná nevzrušivosť: pokiaľ beriem obe diela, teda Markétu Lazarovú i Kozí roh z uhlu ich zámeru vyvolať u recipienta silnú vnútornú odozvu, druhému menovanému sa to nepodarilo. Vskutku, videl som len 100 minút vzácnych obrazov, ktoré ma nechali chladným a nedokázali prikovať moju pozornosť na plátno. A to je na najlepší bulharský film, ako skalopevne vyhlásil uvádzač, málo. Môj názor je rýdzo subjektívny (viac než inokedy) - film je to rozhodne kvalitný, len zrejme nie určený pre mňa. 70% (08.11.2014)

Film má byť zo sedemnásteho storočia, na mňa tak nepôsobil. Je tam málo charakteristické na tú dobu, len pár úsporných kostýmov. Čiernobiely charakter snímku neprospel. Scenár je minimalistický, dialógy v podstate žiadne, až som mal pocit, že je to film pre hluchonemých. Nevidím ani prínosnú myšlienku, ani som necítil sympatie k otcovi, ktorý sa správa ako poloblázon. (31.10.2016)