Vrahové mezi námi

Na zemi a dobu vzniku pozoruhodný a hodně odvážný dílko s jasně řečenou myšlenkou. Pravda není to nic sofistikovanýho a dějově spíš taková triviální storka, ale dokázala mě i přes svou komornost maximálně vtáhnout do děje. Mladá žena co byla v koncentráku teď chce začít znovu a je plná naděje a jako kontrast k ní působí doktor který už jenom z titulu svojí profese viděl a zažil hodně zlýho  a nad lidstvem zlomil hůl a teď už se jenom prochází v ruinách a upíjí se k smrti. Nicméně i přes tyhle překážky si k sobě najdou cestu a naději na nový začátek, ale na scénu vstupují válečné hrůzy a zjištění, že mezi některými váženými občany se můžou skrývat ty největší prasata a zatím co prostí a nevinní lidé skomírají v poválečné bídě, tak mnohým zrůdám se skvěle vede a tváří se jakoby to bylo všechno pryč a nic se nestalo. Působivou atmosféru určitě vytváří i reálné prostředí zničeného Berlína krátce po konci války. Takže možná, že ve finále ten film vyzní tak trochu jako jednohubka, ale zatraceně hodně povedená co mi opravdu chutnala.85% (21.06.2024)

Po prvých dvadsiatich minútach tušíte, kto akú rolu zohrá v príbehu a kam ten vygraduje, ale nepripúšťate si, že tak dobre hodnotená klasika by mohla byť tak priehľadná. A ona je. Navyše, ústredný vzťah Ona/On vykryštalizuje zrýchlene, z ničoho. Ale autentické kulisy rozbombardovaného Berlína sú silne atmosférické, a noirová čiernobiela forma parádna. (12.10.2016)

Tím, že byl film natočen v Německu rok po skončení války, působí všechno velmi autenticky. Místo kulis skutečné rozbombardované a zničené domy, i to prožité utrpení lze ještě v mnohých tvářích přečíst. Obzvlášť u lidí, kteří se jenom mihnou v komparzu a nepatří mezi hlavní herecké představitele. Přesto, že válka už skončila, je pro hodně lidí obtížné, najít sílu k tomu začít zase žít. Pokud tedy mají nějaké svědomí a nejsou imunní vůči utrpení druhých. Mimo jiné vyplouvá na povrch bolestivý fakt, že ti největší viníci se rychle otřepali a snadno nabrali druhý dech. Vzpomněla jsem si přitom na  E .M. Remarqua, který se po skončení II. Světové války odmítl vrátit do Německa a usídlil se ve Švýcarsku, poté, když zjistil, že vysoké funkce ve státě ovládají mnohdy zase titíž lidé, co za vlády nacizmu. (19.06.2024)

Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. (24.11.2014)

Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný. (01.05.2013)