Krkonošské pohádky

Jeden z nejlepších českých pohádkových seriálů vůbec je založen na svérázném, obtížně napodobitelném folklóru osobité severočeské národopisné oblasti, jak ho pojednala významná regionálně zaměřená spisovatelka Marie Kubátová; přivdanou Krkonošankou je podle mých informací i režisérka Věra Jordánová. Krkonošský v tomto ohledu znamená zároveň i tolik co jizerskohorský (geologicky tvoří obě pohoří jeden celek). Trautenberkově postavě jsem vždycky rozuměl jako symbolu normalizačních nomenklatur; jeho hamižná průzračná hloupost ho k tomu přímo předurčovala. Postavy jeho služebných jsou, jaké jsou; jejich útisk jednak odpovídá realitě doby, k níž se vztahují, jednak naivně monarchistickému cítění lidových vrstev. Krakonoš byl považován a je mocná přírodní síla, jakýsi místní všebůh s evidentně předkřesťanskými (patrně keltskými) kořeny. Humor, se kterým toto vlastně ponurá téma bylo autorsky uchopeno, tradiční plebejské švejkovství, které je oživuje, kytice skvostných hereckých výkonů, jež je dotváří (Peterkova kreace je patrně nejlepší příležitostí jeho početné filmografie), to všechno zakládá onu magickou sílu, která k této nejlidovější severočeské lidovosti přitahuje neustále další a další generace dětských diváků všech generací. Mj. proto, že Marie Kubátovou je Boženou Němcovou folklóru a bájesloví někdejšího českého Podkrkonoší a Pojizeří. (05.11.2007)

Krkonošské pohádky patřily v mém mládí vůbec k tomu naprosto nejlepšímu, co nabízel večerníček. Na pozadí každé epozody je jednoduché schéma. Zlomyslný podnikatel Trautenberk hledá způsob, jak zbohatnout na cizím neštěstí. Poté je vše různými zrůdnými způsoby požalováno Krakonošovi a nakonec následuje tvrdý trest a obecné ponaučení. Můžeme se pouze dohadovat, která strana vlastně ztělesňuje dobro a která zlo. Trautenberkovi metody jsou skutečně mnohdy ortodoxní, ale to neustálé bonzování a žalování...Jako bych o něm v dějinách ČSR už párkrát slyšel... Jedná se však o pohádku, tak proč to brát až tak vážně. I dnes se nad některými díly s chutí zasměju. Ilja Prachař je v roli Trautenberka naprosto úžasný. 4* (16.08.2012)

Nervově soptící kapitalista se sklony ke starověkému otrokářskému zřízení versus fousatý proletář s Gandalfovou holí vyznávající hippies a žijící v lese mezi vochomůrkami. K tomu posluhovačná a prý utlačovaná chasa, která se v jednom kuse bouří a rebeluje (a žaluje). A je z toho ten nejlepší večerníček, který kdy spatřil světlo světa nejen v našich končinách, řekl bych, že tenhle seriál by se v Americe stal ihned kultem. Jen mě štve, že Trautenberk dostane vždycky na frak :( A z té sojky bych si udělal nějraději měšec na drobásky, taková sviňa lítací :-) "Žes to popletla, nebylo tam ´vydej mu všechno´?" (25.01.2010)

Pěkné poměry vládly v Podkrkonoší- takhle dokonalý sociální program pro zaměstnance neprosadil ani welfare state. Proč například činí Anče a Kuba Trautenberga soustavně zodpovědným za organizaci a úhradu jejich svatby a zřízení obydlí? Za deset let by se naskytl následující obrázek: každoročně se scházející tripartita ve složení Krakonoš- manželská dvojice- zaměstnavatel by prosadila, že lineárně narůstající počet členů Kubovy rodiny znamená vystěhování Trautenberka do potemnělého, skrovného přístěnku, kde se denně může o hladu modlit za přežití. Na dvoře vřískajících deset potomků, míhajících se mezi ostatní havětí. Ančiny korálky granátky, dar od Krakonoše, by jedno z dětí mělo v uších, druhé v nose, třetí by pastelkou kreslilo Trautenberkovu karikaturu na nádherná kachlová kamna, čtvrté by trhalo sojce pírka a zbylých šest Krakonošovi vousy. Anče s Kubou, v kožiších z muštelky, by prohlíželi kalendář a vybírali jméno pro jedenáctého potomka, kterého by posléze obdržel hajný i s kočárem aby denně urazil vycházkou trasu Vrchlabí- Jilemnice a zpět. A tak by se zde hezky žilo v duchu odborářského sociálního programu do doby, než by jednou zapomněli odebrat hajnému střelnou zbraň. (07.04.2013)

Tohle byl jeden z mých nejoblíbenějších večerníčků a i když jsem znal každičkou epizodu i pozpátku, znovu a znovu jsem se na něj velmi rád koukal. Pak jsem Krkonošské pohádky dlouhou dobu neviděl a až teď se mi poštěstilo zhlédnout všechny díly pěkně na jeden zátah. Možná kvuli té pauze se dostavilo jisté zklamání, které zapříčinilo horší ohodnocení. To zklamání spočívá v tom, že se mi příšerným způsobem zprotivila samotná postava Krakonoše - kdysi sympatický strážce hor, prototyp kladného pohádkového hrdiny, se v mých očích změnil na stejného egoistu a antihrdinu, jakým je Trautenberk. Na každičkou Trautenberkovu lumpárnu odpovídá naprosto nepřiměřeným trestem, jehož cílem je protivníka maximálně poškodit (a ne napravit!). Nehledě na to, že je sám věrolomný a úskočný (viz epizoda s nakradeným dřevem...), případně trestá bezdůvodně (viz epizoda s pokladem). Tyhle výtky jsou sice psány s mírnou nadsázkou, ale fakt, že každý díl končí morálním ponaučením moudrého vypravěče, mi prostě nejde dohromady s předešlým dějem. Pohádkové schéma zlo vs. dobro zde dostává na frak a dobro lze vidět snad jen v Kubovi, Anči a prostoduchém hajném, kteří ale v souboji "pánů" hrají víceméně okrajovou roli. Jinak je ale seriál výborně natočený a stále se na něj rád podívám, ale prostě mě už tak moc nebaví... P.S.: doufám, že v tom někdo zase nevyšťourá "módní antikomunismus"... (20.08.2007)