Třetí muž

V českém prostředí neobvyklé dílo nabízí zajímavý pohled na vídeňskou skutečnost konce čtyřicátých let minulého století. Vesměs se tu jedná o základnu fakt, poznatků a souvislostí, které a která jsou v českém prostředí naprosto neznámá. V evropské kinematografii tehdy ještě naplno doznívala poetika třicátých let zvukového filmu. Kamera i vedení herců zůstávalo více či méně divadelní, i když z dětských střevíčků počáteční bezradnosti se již viditelně vyzulo. Vedle pozoruhodné režie a nezanedbatelné kamery tu na sebe upozorňuje hned několik neméně pozoruhodných hereckých výkonů. Orson Welles, muž mysteriozního organizovaného zločinu, exotická Mata Hari, podle všeho česká Němka (ve filmu je pohříchu více českých jmen) Alida Walli, Italka s roztomilým německým šlechtickým predikátem Altenburger von Marckenstein und Frauenberg des Heiligen Römischen Reiches (cítíte, jak se jazyk přímo mazlí s těmi rozkošnými německy znějícími slovy; vskutku echt) a nezanedbatelný muž z generace tvrdé americké školy, skvěle ztělesněný Josephem Cottonem. Hraný film startovní velikosti nové historické epochy moderní světové kinematografie, zhruba tak lze - snad výstižně - charakterizovat v kostce tento nevšední divácký zážitek. (27.06.2009)

U těchto vícejazyčných filmů mi nesedí, když si s tím v dabingu nedají práci a všechno to namelou do češtiny, a pro jakýsi pocit uchování atenticity tam blekotají pár slov původního jazyka. Poválečná Vídeň mě naprosto neuchvátila, a kromě závěrečné honičky v kanalizaci a parádního záběru prstů trčících skrz mříže není nic, na co bych mohl vzpomínat. Ani brněnský dabing to nezachrání. (05.12.2015)

Pro námět bych si tenhle film úplně nepustil. Orson zmizí a na scéně se náhodou objeví jeho dlouholetý kámoš. Ten se zamiluje do jeho milenky a jeho milenka hodinu ignorativně mluví jen o tom, jak je utrápená, že Orson zmizel. Jenže ten se pak po hodině filmu náhle objeví a dochází k největšímu zvratu ve filmu. Podstatné na tomto filmu ale je, kde a kdy se odehrává. A to je vlastně i ten důvod, proč jsem film chtěl vidět. Atmosféra poválečné Vídně je neuvěřitelně silná a zajímavá. Kamera výborná, některé záběry až mrazivé. Hudba podkreslená tou řeckou balalajkou vlastně vtipná, ale jelikož se nejedná o nic vysloveně tajuplného, nevadí to. (07.11.2022)

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího. (20.11.2016)

Třetí muž se stejně jako nejlepší kousky od Hitche nebo Wellese prostě nikdy neokouká. Silný greenovský příběh i ústřední myšlenka (můžu zradit přítele, když zjistím, že je to hajzl?), skvělé obsazení, jedinečná atmosféra vybombardované Vídně a nezapomenutelná hudba. S každým zhlédnutím mám ten film radši. Teď konečně i na Blu-rayi. (19.09.2010)