Ray

Ukážková epická báseň pre biografické filmy - ani nie tak o živote muzikanta, ale umelca všeobecne. Všetko, čo bolo vo Walk the Line dobré, je tu ešte o 80% lepšie, a to už zo základu kôli tomu, že Ray Charles bol o dimenziu vyššie - aj ako skladateľ i interpret. (a pritom uznávam aj Johnnyho Casha). Nehovoriac o neskutočnom výkone Jamieho Foxxa... (10.04.2010)

Rok 2004 se vyznačoval silnou nadprodukcí životopisných filmů. Tenhle se řadí mezi ty nejlepší hlavně díky fenomenálnímu výkonu Jamieho Foxxe, který se během necelého půlroku dostal z pozice téměř neznámého herce do první ligy. Jeden z mála výkonů, kdy jsem rychle zapomněl, že sleduji herce, a sledoval jsem Raye Charlese. Zasloužený Oscar. (02.04.2005)

Ray Charles nemal to šťastie, že sa mohol na ženy pozerať, takže s nimi musel spávať. Ale čo by to bolo za umelca, keby nemal zložitú povahu. Scenár na rozdiel od mnohých životopisných snímok svojho hrdinu obzvlášť neheorizuje ani nekritizuje a tak si môže divák na základe videného myslieť o Rayovi čo len chce. Napríklad nejaký umelec si môže myslieť, že ťahanie gospelu do baru je gýč a majiteľ nahrávacej spoločnosti považovať odchod do konkurencie za prejav bezcharakternosti. Niekto si naopak bude po filme myslieť, že nad Charlesa niet. Sú herecké celebrity, ktoré využívajú svoju hviezdnosť získanú v nejakom škváre na ukázanie sa opäť v nejakom mainstreamovom filme, Foxx sa stal hviezdou vďaka úlohe komplikovaného Raya a mohlo to dopadnúť všelijak.....Ale dal do nej všetko a nielen Oscar, ale aj česť jeho výkonu. (06.08.2016)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)

Původně jsem chtěla dát lepší hodnocení, ale po přečtení místních komentářů, ten děj opravdu nebyl tak silný. Hudba super (jak se z chlapce co v kostele zpíval gospel, v klubech začínal na jazzu, bluesu, experimentoval až všichni juchali na rock n´roll), k výkonu Jamieho Foxxe (není co dodat), přes super fára a kostýmy...ale ten děj byl vážně takový vodový. Jeho vnitřní drama a určitá nejistota, která ho provázela, se mohla natočit lépe, protože takhle celý film stojí a padá na jednom herci... (27.03.2008)