Těžká váha

Druhý společný projekt dua Howard – Crowe ještě lépe odpovídá ideálnímu filmu na téma „americká osobní hrdost“. Podle nejpřísnějších akademických měřítek nejnalinkovanější film, v jehož dvouhodinové stopáži nenajdeme zbytečnou scénu, ale zároveň taky ani jednu, která by prokázala opravdové emoce. Ani jeden kousíček (natož tak celek) nepůsobí jinak, než sterilním dojmem filmu, jenž byl vyroben pouze pro potřebu amerického publika toužící opět vidět některého ze svých „historických“ hrdinů v akci. Formálně bezchybné – kamerové filtry, kostýmy, atmosféra – 30. roky (včetně hospodářské krize) jsou vykresleny výborně. Scény zápasů skvěle kontrastují s atmosférou rodinného prostředí Bradockových nejbližších – herecký koncert Russella Crowea, potažmo i Renée Zellweger, si oscarovou nominaci zaslouží. Jenomže celý film je chladný jako psí čumák a i když je podle skutečných osudů, je skvěle zahraný a výborně natočený, nedokázal mě ani jedinou scénou (ve dvouhodinové stopáži) oslovit. (04.12.2005)

Životní osudy Jima Braddocka jsou samozřejmě výtečný námět na film. Tento slavný boxer patřil k meziválečné generaci, která v boxerském ringu formovala sny obyčejných lidí, inspirovala je a dávala jim naději. Ostatně, každé jméno v kategorii šampiona v těžké váze je pojmem: Jess Willard, Jack Dempsey, Gene Tunney, Max Schmeling, Jack Sharkey, Primo Carnera, Max Baer, James J. Braddock a Joe Louis. Ti všichni jsou hrdiny moderní doby. Ale Braddock byl učiněný zázrak, obyčejný chlap, který dřel bídu s nouzí v době krize a nahoru se vyšvihl díky porážce dvoumetrového obra Maxe Baera, se kterou nikdo nepočítal. Ten film se napsal v podstatě sám. Russell Crowe opět překonal sám sebe a jedno oko nezůstalo suché. Na místě Renée Zellweger bych si sice dokázala představit tucet lepších hereček, ale nevadí. Do síně slávy nejlepších boxerských filmů se Cinderella Man zapsal zcela určitě. Hned po bok těch dramat, která vykreslují zápasy Schmelinga proti Louisovi. (26.08.2020)

Sterilný akademizmus vypreparovaný od skutočných citov. Formálne čisté remeslo (až na strih v súbojoch - tak zle spravenú montáž som už dlho nevidel), ovšem bez štipky réžijnej invencie. Osobne mi vôbec nevadí, že ten film nie je o boxe (čo ostatne zdôrazňuje v jednom dialógu aj postava Paula Giamattiho). Žiaľ, imho nie je ani o v súčasnej Amerike neustále propagovanom návrate k oslave tradičných hodnôt - súdržnosť rodiny, viera v samého seba, vôľa neustúpiť, atď... . Tento film je iba veľkým a chladným kalkulom, vydieračsky hnaným hladom za pozlátkami ocenení, samozrejme zubami-nechtami snažiaci sa tváriť ako dielo reflektujúce vyššie nastolené sociálne otázky. 50% (14.09.2005)

Howard mi pomalu začíná lézt na nervy. Jeho sterilní akademická režie, možná přináší Oscary, ale mé uznání nikoliv. Pan režisér zde jede podle osvědčených kolejí a ve svém hrnci míchá přesně ty ingredience (odhodlání, rodina, přátelství), které tak platí na americké diváky. Ovšem potolikáté mu na to již odmítám skočit. Zručně natočený, řemeslně odvyprávěný a špičkově zahraný film, bez jakéhokoli náznaku režijní invence, který disponuje dost možná nejlépe nasnímanými boxerskými souboji, co jsem měl možnost vidět. To však proti šablonovitosti a předvídatelnosti každého druhého záběru neznamená zhola nic. (31.01.2006)

Čím to je, že je zrovna box tak přitažlivý pro filmaře? Netuším, Ron Howard však po Čisté duši natočil další velice sugestivní životopisný snímek a hlavní roli v něm opět svěřil vynikajícímu Crowovi. Výsledkem je asi nejlepší film o boxu, který jsem měl kdy tu čest vidět (včetně Scorseseho Býka). Závěrečný souboj s Baerem byl famózní, šil jsem sebou na gauči, kryl si žebra loktama, rozdával direkty a háky, spolu s Paulem Giamattim (velice výrazný i vedle Crowa) jsem na Jamese řval ať se od něj drží dál... prostě mě to vcuclo, jak už dlouho nic... 80% (14.09.2006)