Samuraj

Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. (05.05.2004) (méně) (více)