Samuraj

Krištáľovo čisté. Kitano si uctieva Kurosawu, kultúrne zvyklosti, rozmer spravodlivosti, vytvára priesečník prístupov starých s tými novými a pridáva sa tak k autorom, ktorým nezáleží len na spätnom oslavovaní vlastnej minulosti, ale aj na súčasnom zosílení už beztak silného fenoménu. Nemá však za potreby okolo toho robiť zbytočný humbuk, ťaží z rytmizujúcej zvukovej stopy (súvzťažnosť s oraním roľníkov), "vyblednutého" filtrovania (asociuje vtedajšie spol. pomery, tj. chudoba vs. krutovláda), neunáhleného tempa (odpovedá plíživému putovaniu maséra Zatôichiho), westernových stretov (založené na choreografickej i obrazovej šťavnatosti) a hédonistickej formy (dovoľuje nasávať a naplno si užívať vyššie uvedené postupy). Takeshiho umelecká mutácia exploatácie je harmonická, mohla (v prospech veci) vyznieť závažnejšie, no i napriek tomu vzniká výberový výtvor o vyrovnanosti, sústredenosti, pomstichtivosti a preto neostáva nič iné ako sa z tejto nádielky iba úprimne tešiť. (20.02.2011)

Pokus o průnik mezi lehkostí a bezmyšlenkovostí akčních samurajských a kung-fu filmů, a Kurosawovsky hutným vyprávěním v realistickém zobrazení prostředí starého japonska selhává v obou těchto rovinách - Do vážného dramatu mu chybí zajímavější zápletka s ne tak moc předvídatelným koncem, a naopak přebývá zbytečná snaha o humorné odlehčení. Akce je pak sice efektní, ale v pomalém tempu vyprávění se trochu ztrácí a je hyzděna odpornými efekty digitálních mečů a usekaných rukou. Ve výsledku je tak z filmu jen sbírka zajímavějších scén, dvou zapamatovatelných postav (Zatoichi a jeho námezdní sok) a několika krásných záběrů, převážně detailů na obličej, které díky papundeklovému feelingu ze všeho ostatního vypadají jako z jiného filmu. 6/10 (26.09.2007)

Film s prvkami poetiky a peknou ukážkou japonských tradícií a samurajského prostredia. V niečom mi to pripomínalo klasický západný western, len omnoho krvavejší. Príbeh s naráciou tiež neboli na zahodenie, páčilo sa mi aj striedanie výjavov spomienok z minulosti s realitou. Najväčší obdiv však patrí zvukovej a hudobnej zložke, tie nemali chybičku, vďaka nim sa celkovú atmosféru podarilo násobne umocniť. Na druhú stranu mi prekážali tak rýchlo odbité súboje a prílišná digitalizácia. Aspoň od hlavného súboja som čakal pekný samurajský boj. Keďže to však bol úmyselný zámer režiséra, nezostáva nič iné iba to rešpektovať. U mňa aj napriek spomenutým subjektívnym výčitkám spokojnosť. 80/100 (29.04.2014)

Nevšední hudební složka, Takeshiho oblíbená hra v kostky, trochu toho Yojimba a japonské divadlo Kabuki s přesahem do Lord of the Dance.. Říká se, že kvalita samurajského meče se posuzuje podle dvou kritérií. Musí umět přeseknout sedm mrtvol navršených na sebe a ostří ponořené do řeky by mělo rozpůlit proudem unášený leknínový květ. Zatímco to první splňuje film senseie Kitana beze zbytku, tak nebohý lotos života nechává jeho čepel volně proplout v jemné harmonii tragiky a komiky - i přes tu hromadu mrtvol navíc nabitou spoustou pozitivní energie. Nějaké srovnání s mnou mimochodem stejně hodnoceným Kill Billem z kuchyně bláznivého Quinta asi není na místě, protože se jedná o zcela jinou soutěž, možná o zcela jiný sport. To musí vidět i slepý.. (10.03.2011)

Japonský umělecký režisér veskrze žánrových filmů Takeshi Kitano svůj poslední film koncipoval jako poctu, ale zároveň jako postmoderní variaci na klasickou exploatační sérii japonských džidai-geki o slepém bojovníkovi, který se s mečem ohání spolehlivě než většina vidoucích. Kitano zároveň otevřeně odkazuje i na Akiru Kurosawu a jeho Yojimba (a tak vlastně přináší další film do série jeho různorodých remaků). Hlavní roli si zahrál sám, čímž dostala pocta ještě další význam (chce na sérii nejen navázat, ale stát se i její nedílnou diegetickou součástí). Jeho verze se však stává spíše průnikem mezi japonskou kinematografií sedmdesátých let a současným filmem. Přináší do světa tradiční řady filmů své okouzlení zvukem (který byl ve většině exploatačních snímků dost špatný, důraz se kladl především na efektní vizuální efekty), naopak digitálně vytvořená krev se dá interpretovat jako zdůraznění nespolehlivosti obrazu... Hlavní hrdina je slepý, ale přece vidí. Zvuk hraje ve filmu výraznou roli, především pak rytmizace všednosti (když vesničané pracují na poli, kopou do hlíny v přesně stanoveném rytmu, čímž vytváří dojem muzikálovosti), naopak zrak klame a většina protivníků zemře právě proto, že Zatoichiho podcenila jako slepého. (13.01.2006)