Samuraj

„Zostria sa nám zmysly, keď zatvoríme oči.“ Bál som sa, že Kitanov SAMURAJ nebude vôbec môj tip filmu a kým som nabral odvahu pozrieť si ho, ubehlo niekoľko týždňov. Nakoniec som sa odhodlal... a po dvoch minútach som bol takmer užasnutý. Snímka ma zaujala svojou nekompromisnou krvavosťou, ktorá je však taká akosi... viem, bude to zniesť asi zvláštne, ale krásna. Kitano miesi žánre, že by sa iní pekári čudovali, čo je to za šialenca, výsledkom je však kvalitné cesto a skvelá karamelová buchta. Maséri ešte nikdy neboli tak cool. (17.01.2006)

Keď sa človek pri filme nudí (a nemusí to byť vinou samotného filmu), všetky jeho klady sú mu úplne ukradnuté, pretože tie dve hodiny mu jednoducho nikto nevráti. Mal som dobrú náladu, nebol som unavený, a napriek tomu som väčšinu času rozmýšľal, že som mohol radšej robiť toľko iných vecí... Pomalé tempo u filmov mi nikdy neprekáža, pokiaľ vo mne dokážu vzbudiť emócie a pokiaľ ich dej - aj keď pomaly, ale predsa - graduje (momentálne ma napadá napríklad Lost in Translation alebo 25th Hour). Zatoichi vo mne nevzbudil ani jednu jedinú emóciu (je nuda emócia?) a nad vodou ho v mojich očiach drží len nesmierne sympatický a prirodzený Takeshi. Ako režisér si tiež počína celkom solídne, ale, ako som hovoril, tie dve hodiny mi už nikto nevráti. Mrzí ma, že to dopadlo tak, ako to dopadlo, pretože niektoré súboje (+ koniec) sú proste úžasné. (04.02.2005)

Umelé oči, vidieť je viac ako neviedieť, svojrázna interpretácia Sokrata (viem, že nič neviem – v Samurajovi – vidím, že nič nevidím), upomienka na špagety westerny – iný dej i prostredie ale prítomnosť humoru, nesmierne krvavé scény, osamelo stojaci hrdina bez minulosti, terorizovaná osada, hrdina má rád peniaze (náchylnosť k hazardným hrám), výrazné postavenie hudby sadnúcej k deju mi približujú tento film dielam Sergia Leoneho. (12.10.2004)

Srovnávat Zatoichiho s Kill Billem a vyvozovat z toho podobné závěr, jako že je to film horší, to je s prominutím hloupost. Zatoichi je natočen s úplně jiným smyslem než KB. Podle mě Zatoichi už neoplývá Kitanovým humorem tak výrazně jako jeho předešlé filmy, ale stále je to on. Hudbu si tentokrát nevzal na starosti Hisaishi, ale Keiichi Suzuki a povedla se mu více než skvěle. Rytmické zvuky zesynchronizované s pohyby dělníků na stavbě nebo s pracanty na poli, to je nádhera. A nakonec skvělé číslo stepujících japončíků, plno bubnů, prostě luxus. Přestože příběh o pomstách je v tísících filmech tak omílaný, Zatoichi přinesl opět něco nového a přidal nádherné samurajské souboje, patřičnou dávku krve a jednoho obdivuhodného "slepého" hrdinu. Takeshi snad nikdy nezklame... (11.07.2004)

Můj první Kitano, prý dost netypický, se mi dost líbil. Samotná postava Zatoichiho byla velmi zajímavá, klidný vyrovnaný člověk, slepý a přesto soběstačný a nebezpečný. Hezké byly i vedlejší postavy, sourozenci, kteří chtějí pomstít svoji rodinu, bláznivý kluk od sousedů, ochránce, který se dá najmout, aby zachránil svou ženu...A ještě ke všemu taneční vložka (a tančila tam část herců včetně dětských představitelů) a humor v totální akční řežbě, tak to mě dostalo a bylo to moc příjemné překvapení, 4,5*. (01.09.2006)