Zatóiči
Zatōichi
Samuraj
The Blind Swordsman: Zatoichi
Zatoichi: The Blind Swordsman
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrají:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (více)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (346)
„Samuraj“ je skutečným zjevením. Nenechte se mýlit mediální prezentací, trailerem a mnohými srovnáními s Tarantinovým Kill Billem. Zatôichi není „popkorňák“, není to film k požírání, je to spíše dobré filmové saké, které je nutné pít po malých douškách a vychutnávat. Labužnicky vychutnávat. Je to film o rytmu života, o sladkém stereotypu a harmonii, kterou je někdy třeba ochránit velmi brutálními prostředky. Slepý masér Zatôichi se doslova prošourá příběhem (je klasickým mýtem, který kráčí odněkud někam), zjedná nápravu zla a zase kamsi zmizí. Jenže mnohem více než "westernový syžet" je pro Samuraje typický laskavý humor, meditativní přemítání o lidských věcech a fenoménech japonské kultury. Pokud chcete něco vědět o japonské duši, kulutře a samurajské tradici, je Kitano tím pravým průvodcem. Souboje jsou jen třešničkou na dortu, brilantní, vpodstatě konzervativně realistické. A celý film je krásně pomalý, rozšafný, moudrý... Určitě nemá dar strhnout, ale rozhodně má dar potěšit. A to je z mého pohledu tak akorát. ()
Japonsky polobuh Beat Takeshi znova dokazuje sve mistrovstvi a opetne natocil bezchybny a jedinecny snimek, tezici z poutaveho a pritom tradicniho nametu, remeslne velmi dobre zpracovanych bojovych scen, situacnich gagu a v neposledni rade vytecnych hereckych vykonum, zejmena pak sveho. Navic cely film provazi primo mistrovska hudba, uzasne zesynchronizovana se vsemi obrazy a pribehem vubec. Kitano je pro me mistrem nad mistry, ktery opetne dokazal natocit bezchybny film (snad jen zaverecna tanecni scena pusobi trochu rusive, ale nakonec jsem si rekl - vlastne proc ne?)...A maly vzkaz tem, kteri srovnavaji Zatoichiho s Kill Billem: srovnavat tyto z principu dva zcela odlisne, jinak zpracovane a uplne jinak zrezirovane filmy dokaze snad jen nemyslici clovek, ktery v zivote zadny jiny film nevidel. ()
Srovnání s Kill Billem není na místě, Takeshi Kitano je skromný umělec, možná poet, který nechce oslňovat efekty, velkolepými souboji, ani na první pohled "působivým", Hollywoodským dějem. Jeho Samurai je skromný příběh s drobnou dějovou linkou, který možná neřekne explicitně mnoho, ale za to na pozadí přirozeně vykreslí situaci samurajského Japonska. Jsou to právě malé detaily - zrytmizovaní dělníci, krátká humorná vsuvka, odkazy na Kurosawovův samurajský svět a další, které tvoří tento film. Aby se však jednotlivé střípky nerozplynuly bez většího efektu, spojuje je, už o poznání hmatatelnější, finále. Celkově však stále nelze hovořit o komplexním zážitku, chybí mi hutnější děj a přebývají méně poutavé momenty. 7/10 ()
Zmes westernu a džidai geki, špagetti westernu, gangsterky a postmoderného násilia. Tu ani nejde o to, koľko mŕtvych sa v Samurajovi ocitne, ale v koľkých záberoch po sebe sa mŕtvoly, respektíve ich efektné "vyrábanie" objaví. Tak jednoduché, až je to vďaka Kitanovmu prístupu komplikované. Množstvo nerozoznateľných ksichtov, ktoré majú prsty v ďalekej minulosti a súčasnom bezpráví. Ak by som sa z toho dokázal viac vysomáriť, bol by som asi touto hyperštylistickou hračkou o niečo viac unesený. Pozrieť si to znova a zapisovať si, kto je kto, sa mi bohužiaľ nechce a ani to nestojí až tak za tú námahu. Bavilo ma to na druhej strane viac, ako napríklad podobne ladený, avšak omnoho rozťahanejší a do seba zahľadený "západný" Kill Bill. ()
Galerie (33)
Photo © Celluloid Dreams
Zajímavosti (6)
- Na srovnávání Kitanova Samuraje s Kill Billem (2003) se režisér vyjádřil následovně: „Posledního Samuraje jsem neviděl, ale Kill Billa ano a vím, že v Japonsku měl velký úspěch. To asi proto, že je naprosto směšný.“ (AlDelon)
- Režisér Takeshi Kitano chtěl, aby bojové scény vypadaly co nejvíce realisticky, zatímco stříkaní krve chtěl mít extrémně přehnané. (pavel11)
- Taněční scény v závěru filmu se zúčastnili všichni vesničané, vyjma záporných postav. Zatôichi se ve scéně neobjevil, protože jeho představitel, scenárista a režisér Takeshi Kitano zařadil svou postavu Zatôichiho spíše mezi padouchy. (DailyDreamer)
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (méně) (více)