Dlouhé loučení

Myslel jsem si, že pokud Robert Altman natočí detektivku, a přitom chandlerovku, bude to trochu jiné, než obvyklé, než čekané. Čekaná je pointa, která se rozplyne do ničeho; tady se to rozplizlo do podivných postav postav a činů ještě mnohem dřív. Protože si nepamatuji na jiné Marlowy od jiných režisérů (co je tu také na zapamatování), nemohu ani porovnat Marlowův such humor, který byl zde pro mne až příliš suchý. (04.02.2021)

"Jsem pyšný, že mě sleduješ zrovna ty." Phil Marlowe mi byl vždycky sympatický svým sarkasmem i se svou nikdy nezhasínající cigaretou. I tentokrát se spolehlivě odpotácel případem, občas schytal nějakou tu ránu, chvílemi byl naháněn nebo vyslýchán a jedinou jistotu mu přinášely nahé jogínky na protějším balkóně. Na můj vkus se to přece jenom trošku táhlo a občas jsem nechápal proč se gangsteři svlékají nebo proč místo Marlowea dostala flaškou do hlavy blbounká Jo Ann, ale hlavně že se nakonec to přátelství až za hrob vyřešilo. (18.01.2017)

Elliott Gould je rozhodně zajímavým hercem, ale do postavy Philipa Marlowa se dle mého názoru prostě nehodil. S Robertem Altmanem daly celému mýtu celkem zajímavou, naprosto novou podobu, ale ta k Marlowovi nesedí, i když ten příběh zůstává ve své podstatě hard boiled. Ne, není to, co očekáváte, a ne, nemusí vás to bavit. (06.09.2015)

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)

Přál jsem si víc konvenční, než tak ležérní styl vyprávění, ale něco mi říká, že napodruhé zvýším hodnocení. Ten film je osobitý, líbil se mi jeho humor, ironie a fuck-the-police nálada, především pak hlavní postava (detektivní týpek z 1953 v ’73 realitě) a ožralý vyhořelý literát v podání Haydena. První polovinu jsem v tom tápal, pak fajnovka. (05.12.2021)