Dlouhé loučení

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Soukromé očko se dostane do potíží když vyšetřuje vraždu manželky jeho přítele.Do toho se připlete jeden mafián co má jako jednoho z ochránců začínajícího Arnolda Schwarzeneggera.Film je průměrný a nebýt účasti Arnolda tak o něm asi ani nevím.Chtěl jsem dát menší hodnocení,ale závěrečná scéna byla dobrá a věřím tomu,že v dnešních filmech by se už asi nenatočila.Za mě tedy 50 % a tři hvězdy. (19.03.2015)

Loučení s Lennoxem je pro mě osobně asi nejlepší Chandlerův román. S předlohou si tvůrci poradili poměrně hodně svérázně. V podstatě úplně ignorují ono podivné melancholické přátelství mezi Marlowem a Lennoxem, které je pro román klíčové a dodává ději ten správný náboj. Stejně tak je vše ostatní hodně pozměněné, zjednodušené nebo úplně vynechané a na druhou stranu se objevují nové prvky (např. Marlowova kočka, jeho sousedky a celá ta zápletka s kufrem peněz). Na jednu stranu to všechno byl pro mě trochu šok, ale na druhou stranu si říkám, že to vlastně neškodilo. Koukal jsem zkrátka na sedmdesátkovou detektivku, která díky radikálním změnám ve scénáři překvapovala i v tom hlavním rozuzlení. (14.06.2014)

Altman ve své podvratné adaptaci klasického noiru Raymonda Chandlera přesazuje dějiště ze (zdánlivě) vizuálně i hodnotově černobílých 40. let do raných sedmdesátek s jejich křiklavostí, mnohoznačností, paranoiou a sebestředností. Z ikonického soukromého očka Philipa Marlowa se tak stává anachronismus proplouvající prostředím, do kterého vědomě nezapadá. Na Atmanově "Dlouhém loučení" bývá vyzdvihováno, že vyobrazuje dobové Los Angeles. Jenže se navzdory mnohým postavám z různorodých kruhů nejedná o ekvivalent režisérových vrcholných fresek typu "Nashville" ani o okatě absurdní sebereflexivní frašku jako "Brewster McCloud". Tady je vše podřízeno nabourávání konvencí a odhalování nepatřičnosti filmové "reality" hollywoodských produkcí. Marlowe tedy není pouze zástupcem přežitých hodnot, ale navíc i relativně pasivní a nevědoucí figurkou ve hrách a zájmech okolních postav. Ještě než zazní závěrečná zesměšňující odrhovačka "Hooray for Hollywood", která definitivně podtrhne židli jakékoli noirové zasmušilosti, prošpikovává Altman vyprávění řadou dalších zcizujících elementů - počínaje imitátorským vrátným přes všemožné další nepatřičně se chovající žánrové postavičky až po titulní song, který se do filmu vkrádá v různorodých aranžích a za roztodivných diegetických okolností. Nekonvenční uchopení se projevuje také v bravurně originální kameře, která zásadně zůstává v pohybu a spolu s inscenací a improvizací jednotlivých scén na sebe často strhává pozornost. To vytváří nejen nápadité a neotřele řešené záběry, ale také definitivně bourá základní pravidlo klasického Hollywoodu, že film nemá na sebe upozorňovat a nesmí diváky vytrhávat z vlastní budované iluze. Altman coby solitér a paličatě osobitý tvůrce se tu s velkolepou poťouchlostí ostentativně rozloučil s konvencemi studiových produkcí, a to navíc na prostoru studiové celovečerní zakázky. Když na tuto hru divák přistoupí, skýtá "Dlouhé loučení" spoustu nenápadně groteskně vychýlené a v jádru ryze anti-divácké metažánrové zábavy. (12.02.2023)

Dlouhé loučení je celkem fajn kriminálka, ale - jak to tak bývá - knižní předloha je nesrovnatelně lepší. Labutí píseň Raymonda Chandlera, Loučení s Lennoxem, je knihou, která rozehrává hned několik zajímavých témat - samotu, přátelství, mužské stárnutí, pokřivenou společnost - a přitom je zabaluje do atraktivního prostředí Los Angeles (pro které mám zvláštní slabost). Drobní skoro až směšní gangsteři, zkorumpovaní poldové, luxusní domy na plážích a spousta whisky a cigaret.. Bohužel ale v tomto filmu zůstalo jen to pozlátko, to atraktivní prostředí, a z hlubších (především sociálně-kritických myšlenek) pak už jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že Phil Marlowe je málomluvný samotář, je jasné, že většina myšlenek v knize jsou jeho vnitřní monology. A o ty se tvůrci filmové verze úplně připravili. Možná by byl namístě voiceover, ale Altman asi věděl, proč ho nepoužil... Zkrátka a dobře - literární verze je jedním z nejlepších kriminalistických románů 20. století, kdežto filmové zpracování jen jakýsi lepší díl Columba. Nevadí mi, že se oproti knize ubralo postav a některých motivů, ani že byla změněna pointa (byť člověka napadne - když to chtěl scénárista udělat razantně jinak, proč vůbec sáhl po této předloze?). Dokonce mi ani zas tak nevadí, že všechny postavy jsem si představoval úplně jinak. Ale co mi vadí je to, že místo aby se řešilo třeba pozadí zajímavého vztahu Lennox - Marlowe, tak se čtvrt hodiny řeší, jestli Phil sežene žrádlo pro kočku.. (17.11.2014)