Režie:
Lukas DhontKamera:
Frank van den EedenHudba:
Valentin HadjadjHrají:
Eden Dambrine, Gustav De Waele, Émilie Dequenne, Léa Drucker, Igor van Dessel, Kevin Janssens, Hélène Theunissen, Pieter Piron, Cachou Kirsch (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Léo a Rémi jsou si blízcí. Prožívají spolu chlapecká dobrodružství, sdílí spolu celý svět a skoro každý moment. Dostávají se ale do věku, kdy věcem začínáme dávat jména. Co mezi nimi vlastně je? Hluboké přátelství, nebo láska? Po bezstarostných prázdninách přicházejí školní dny a s nimi i všetečné otázky a ironické poznámky spolužáků. Rémi si jich zdánlivě nevšímá, ale pro Lea znamenají stále víc pochyb. Touží zapadnout do klukovského kolektivu. Drobné ústupky se sčítají a jedinečná blízkost mizí. Dětství končí, dospělost do dříve bezstarostného světa obou kamarádů vtrhne neúprosně. Talentovaný belgický režisér Lukas Dhont (Dívka) natočil unikátní a emocionálně silný portrét výjimečného svazku, který vyniká civilností, uměřeností, neobvyklou empatií a fenomenálními hereckými výkony debutantů Edena Dambrineho a Gustava De Waele. (Artcam Films)
(více)Videa (18)
Recenze (97)
Je to hodně smutné a přiznám barvu, že jsem cíta a taky jsem bulel. Filmu bych akorát vytknul, že zvrat přišel moc brzy a zbytek filmu se dost přešlapuje a jsou tam tytéž scény neustále dokola.. Chápu, že se čeká až to tomu klukovi dojde, ale za mě důvod dát o hvězdu méně. Chybí mi větši uvěřitelnost mámy.. a i vlastne hlavního představitele. Já bych asi jen tak na hokej chodit nemohl a kompletně by mě tohle vyřadilo z života. Jinak je film nenásilný, na nic si nehraje a příběh by se mohl stát. Nic úpně mimo tam není... ()
...dokonalé ticho a souznění všech kolegů diváků do poslední vteřiny závěrečných titulků...pro mě opravdu velice silný emocionální zážitek založený hlavně na úžasném herectví a bezchybném odvyprávění tématu. Vše je zde až neskutečně křehké a zároveň zdrcující, režisér jakoby balancoval na laně nad porcelánem a v každé ruce držel plato vajec. Trochu laciné přirovnání, nicméně setrvat a hlavně vygradovat vše, co nám nabídl, chce opravdu tvůrčího génia. Z filmu Girl jsem byl nadšen, ale toto mě málem zničilo, v tom nejlepším slova smyslu...[Filmový klub Citadela] ()
Potoky Krve zde pro změnu vystřídá potok Slz, ale fakt že hutná emocionální nálož, že to sundalo i Evila! Je dobré si o filmu předem nic nezjišťovat, zasáhne to nepřipraveného daleko více. Není to sice úplně druh filmu, který bych vyhledával a ústřední téma nepatří mezi mé oblíbené, tak nutno uznat, že pozornost si film udrží ( výborné dětské herecké výkony tahají film hodně nahoru!) celý film má velmi srdceryvnou náladu a ten smutek je na diváka přenesen opravdu úctyhodně. Film nedoporučují matkám, tam hrozí emoční zhroucení, záchvat a doživotní následky ! Dojímavá Síla, která je občas potřeba po všech těch mých oblíbených zvrácených prasárnách a martial arts nářezech. 8/10. ()
Emocionální, křehké, zranitelné, stejně jako je onen věku opouštění dětství a prvních lásek. Dokud je všichni brali jako dva nerozlučné kamarády, byli šťastni. S prvními dotazy přišly první pochybnosti a snaha skrývat city. Pochybnosti, útěk, zranění. Druhá polovina výborně ilustruje, jak Léo utíká před sebou a urputně v sobě dusí žal a pochyby. Bolestná poezie v letním zářivých barvách. ()
Začnu rovnou spoilerem, stejně už jste to všichni viděli. Ten film měl fantasticky našlápnuto a ohromně mě zajímala každá vteřina, dokud ho nezabila úplně zbytečná sebevražda a neodklonila ho na jinou, mnohem falešnější kolej. Bylo přirozeně uchvacující a pohlcující, dokud se oba kluci potýkali s nutností unést, obhájit či nějak přetavit svůj blízký vztah v proměňujících se okolnostech a kolektivu, a následně, jak se jim to hned nedařilo, s tíhou samoty v rozkolu, v odtahování se i v bytí odstrkován, s ponechaností, s touhou, pocitem zrady, zarputilostí, vzdorem, nejistotou a hlavně s vlastní nezralostí, jak se s tím vším vypořádat, jak komunikovat a jak o sebe navzájem pokud možno úplně nepřijít kvůli hloupostem. Tyhle kruté tragédie dětství a dospívání, domnělé nebo skutečné zrady našich nejlepších přátel, jejich neakceptovatelné reakce a postupné proměny, trýznivou osamělost, stud, opuštěnost, zrazenost, ztrátu něčeho nenahraditelného, nemožnost být v tom pochopen a utišen, neschopnost komunikovat něco, co neumíme vyjádřit ani sami pro sebe, známe všichni, jsou to strašlivá, bolestivě nás formující poznání, rubová strana křehkého dorůstání k utváření vztahů, plná uzlů, překřížených, zamotaných a přestříhaných nití, nenapravitelných chyb. A film tu dusivou tíhu celkem uvěřitelně a fascinujícně zpředmětňoval a rozehrával. Ale jen do chvíle, než naprosto neústrojně a nelogicky nechal Rémiho někde mimo obraz se zabít. Od toho momentu se z něj stává jen nepochopitelné, nepravděpodobné a bohužel i nezajímavé, od nosného tématu odbočující jalové melodrama o zbylém chlapci a jeho znovuzapojování se do „benetonově“ vstřícné a chápavé společnosti za podpory učitelů i rodiny. Sebevražda Rémiho přitom nejen že vůbec nedává smysl, ale navíc doslova zabila ten film i tím, že se na to nijak nepoukazuje. 99,999999 % dětí – nás! – se přes tahle vztahová dramata, jimiž pokaždé končí celý svět, nakonec nějak prodere, poskládá se skrze ně a upevní si svoji identitu, hodnoty, schopnost otevřít se, sdílet a pracovat s očekáváními ve vztahovém chování, a všechny ty způsoby a cesty stojí za to sledovat víc než to, co nakonec nabídl tenhle film, který si k vydírání emocí celkem zbytečně, až protismyslně, pomohl scénářem zkratovitě nastolenou sebevraždou. *** Přežít rozpad či přerod dětského přátelství je mnohem silnější i věrohodnější téma, než ho nepřežít. *** Rémi přitom nebyl nijak extrémně vyhrocenou, z kolektivu vybočující postavou, ale ve filmu se přitom všichni tváří, že je sice smutné, ale běžné, aby si citlivé děti braly život kvůli kamarádění. Ostatně - jak? Vážně, podřezal si žíly ve vaně? Oběsil se? Hodil si do vany toastovač? Film se tomu obloukem vyhýbá, nechce s tou představou být vůbec konfrontován, obejde to jako zamlžené tajemství, o kterém se nemluví, protože se to k postavě Rémiho v jeho prostředí ani k celému příběhu vážně vůbec nehodí. Tohle přejděme, přece se nebudeme zabývat dětskou sebevraždou, to je nepůvabné a narušilo by nám to koncepci, pojďme se raději věnovat už jen dojemnému zacelování, to umíme a to nám vynese body. *** Doprčic, dokonce i sledovat film, v němž se to mezi kluky takhle rozbije a jeden z nich pak náhodou přijde o život dřív, než se někam vyhraní a posunou, takže ten druhý v tom tázání a nejistotě, co nenahraditelného to vlastně mezi sebou měli, zůstane sám, by bylo mnohem zajímavější a autentičtější. *** No tak nic. U Dívky jsem si ještě myslela, že to "podpůrné chápavé prostředí" okolo hlavní postavy je součástí originálního nápadu, ale s druhým Duhontovým filmem se spíš ukazuje, že je to poměrně naivní a nudné východisko jeho jakýchsi dramat o ničem - hlavní hrdina vybočí, protože se s něčím (v podstatě čímkoli, umím si představit, že příští film Duhont natočí se stejným dramatickým obloukem o vrahovi) potýká, a pak najde cestu zpátky do milujícího prostředí školy, rodiny a ekonomické střední třídy. *** (B12 v jednom podzimním odpoledni s o.) *~ () (méně) (více)
Galerie (20)
Zajímavosti (3)
- Režisér Lukas Dhont stretol svojho hlavného herca Edena Dambrina na ceste vlakom. Mladý chlapec sedel pred ním a rozprával sa s priateľmi, ale Dhont nepočul, čo hovorí, keďže sám počúval hudbu Maxa Richtera a videl len jeho výrazy tváre. Zistil, že Eden sa k tejto postave perfektne hodí a oslovil ho, či by sa nechcel zúčastniť kastingu. Eden okamžite povedal áno a nakoniec dostal rolu Lea. (Arsenal83)
Reklama