Je mi ze sebe špatně

Seveřané se toho v mnoha ohledech a žánrech nebojí. V době neustálého a nekompromisního hodnocení všeho a všech přináší norský tvůrce Kristoffer Borgli kouzelně ujetou satirou o společnosti posedlé pozorností. Mimochodem je to přesně ten Borgli, který se naposledy vytáhl jízlivým kouskem Dream Scenario s Nicolasem Cagem (taktéž) o vrtkavosti lidské přízně. Podnětný námět přinesl i v tomhle případě, kdy si dívka Signe v mnoha ohledem připadá neviditelná. Když v kavárně, ve které přežívá (teda pracuje), zachrání život zákaznici, nikdo z přátel ji neoslavuje a netleská. Občas si tak něco přibarví, jindy zalže, případně u večeře předstírá alergii. Doma je navíc v toxickém vztahu centrem veškerého dění partner, který coby umělec ve svém oboru aktuálně slušně boduje. Jak si onu zatracenou pozornost vydobýt? Co třeba trochu sebedestrukce? Výsledkem radikálních kroků, no, však asi víte… A „mimo“ jsou tady nakonec skoro všichni. Neduhy společnosti Borgliho prostě baví, Signe navíc neustále provází smůla, takže když je děvče konečně na vysněném vrcholu, musí jak na potvoru nějaký blb vystřílet svou rodinu, čemuž dá zpravodajský web přednost. Každopádně stoupání po „společenském“ žebříčku a toxicita soutěživosti zkrátka těší, snímek má navíc trumf v podobě herečky Kristine Kujath Thorp, kterou jsem objevil v jízlivém Ninjababy. Škoda, že tvůrci občas jen něco naznačí, ale dál s tím nepracují, navrch se v druhé polovině lehce opakujeme a chytrou zápletku místy nahrazují očividná klišé. A doufal jsem rovněž, že některé situace vygradují trochu zajímavěji. Přesto palec nahoru. (09.08.2024)

Artovina znesiteľná aj pre bežného diváka, hoci nie dvakrát príjemná na pozeranie. Hlavná hrdinka je totiž totálne nesympatická, celý čas jej želáte len to najhoršie a ono vďaka jej chorobnej potrebe dosiahnuť pozornosť okolia a získať slávu sa jej pomerne škaredé veci aj dejú. Témy sebaprezentácie, sociálnych sietí, sebapoškodzovania, ale aj inklúzie boli spracované podnetne a zaujímavo, viacero scén nepríjemných a jedna či dve (pes, fotenie) aj zapamätateľných. Humor a satirické motívy sú tu len na okraj a kvôli nim + viacerým scénam vystupňovaným do absurdna + logickej priestreľnosti (utajovanie pôvodcu zdravotného stavu) sa film nedá brať 100% vážne. Na jedno pozretie neurazilo, no na vyššie hodnotenie by som osobne potreboval výraznejší a lepší záver. 3* (15.08.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)

Dle očekávání pecka. Tohle se mi 100% trefilo do chuti. Už dlouho mě takhle žádnej film nepohltil abych doslova hltal každou minutu. Film o nezdravé rivalitě. O tom jak být středem pozornosti a o tom kam až je člověk ochoten zajít pro to aby dosáhl svýho. V případě Signe(Kristine Kujath Thorp) jde o tak trochu sebedestruktivní způsob. A to jak po psychické tak i po fyzické stránce. Je to hodně i na samotným divákovi jak k filmu přistoupí a co si v něm najde. Jestli absurdní satyrickou komedii nebo lehce morbidní drama. Každopádně jde o slušnou bizarnost. Pro mě osobně je Sick of Myself 5hvězdičková záležitost. (26.04.2023)

Norský bizárek o narcismu, aneb co vše je člověk schopný udělat, aby získal pozornost. Opět zajímavá psychologická studie jedné dívky, která se předávkuje jistýma práškama a získá zvláštní nemoc, díky které dostane mediální pozornost. Film s náznaky body hororu,avšak spíš morbidně černé drama. Ovšem v rukou Cronenberga nebo Clive Barkera by jsme dostali daleko zajímavější a intenzivnější podívanou, došlo zde sice na pár halucinogenních výjevů, které nebyly úplně špatné, avšak jsem trochu doufal, že to i tak vygraduje trochu zajímavěji a divácky vděčněji. Zařazení Komedie i Horor je opravdu jen okrajové. Silnější průměr. Za zhlédnutí určitě stojí, příznivci dramat i Skandinávie můžou hvězdu přihodit. 65% (01.04.2024)