Je mi ze sebe špatně

Vynikajúca čierna komédia s štipkou body horroru, tvrdo satirizujúca rôzne aktuálne neduhy vyspelej spoločnosti - od potreby byť videný cez apatiu jednotlivcov i spoločnosti až po absurdnosť niektorých spoločenských snáh o inkluzivitu. Humor miestami zatína do živého. Film je dobre natočený, má spád, plynulo preskakuje medzi rôznymi témami a to všetko sa odohráva v príťažlivom prostredí rôznych lokácií v Osle. Potešia aj drobné detaily ako pekná práca s typografiou. 4.5*. (29.10.2022)

O čo Borglimu ide je jasné pomerne rýchlo, respektíve o čo ide Signe a Thomasovi, čo ale nie je tá istá vec. O zžieravú a zároveň vtipnú satiru na uletenosť doby, ale ani nie doby, ako skôr neprirodzenej prirodzenosti toho, na čom spoločnosť fičí v podstate stále. No a v prípade hlavnej postavy ide najmä o pozornosť, ale niečo v neporiadku je už v jej hlave od začiatku a nemusí to byť nutne spôsobené masážou požiadaviek spoločnosti od útleho detstva či žiarlivosťou na partnera. Prišlo mi, že v ďalšom filme prichádza Borgli s presvedčivejšou, ale zároveň aj surrealistickejšou zápletkou a celé to o niečo lepšie šľape. Tu nebolo príliš komplikované predpovedať vývin scenára a mimochodom ide skôr o sci-fi, než napríklad o uvádzaný horor. Borgli (zatiaľ) nie je Cronenberg ani Kaufman. Ale má k tomu správne nakročené. 70% (12.03.2024)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)

Milujem tieto kritické pohľady (!!!) do vnútra spoločnosti, len je strašná škoda, že tých, ktorých sa to týka ďaleko najviac, to v živote nikdy takto vnímať nebudú a ešte sa budú čudovať, keď im to niekto úprimne od srdca najebe priamo do pisku. Už si len zoberte takého Matoviča, Naďa, Remišovú, Ciganikovú a mnoho mnoho ďalších takýchto narcistických retardov, ktorí sú absolútnym, Slovenským "výkvetom" práve takéhoto osobnostného "daru", pričom je extrémne badateľné, že trpia kadejakými, psychickými poruchami. A to nie som žiadny volič slovenského, Róberta "Kennedyho". Najhoršie na tom je, že sa reálne nájdu ľudia, ktorí ich volia a Ja sa potom pýtam sám seba, či by psychotesty nemali robiť nie len vodiči autobusu, ale aj samotní, zvolení poslanci, ktorí dostávajú mandát k riadeniu krajiny a následne tak ovplyvňujú životy miliónov ľudí. Na záver len dodám, že mať doma takúto "lopatu" tak ju sotím pod električku. Výborný film. Preto zbožňujem tieto "myšlienkové" horory od severanov. Tí to proste vedia podať. No a tá scéna, kedy má slepá podať vodu, to je proste na sarkastického Oscara a presne zato tá piata, lebo tento snímok je dokonalou ukážkou toho, ako ľuďom reálne jebe na hlavu. (13.06.2024)

Seveřané se toho v mnoha ohledech a žánrech nebojí. V době neustálého a nekompromisního hodnocení všeho a všech přináší norský tvůrce Kristoffer Borgli kouzelně ujetou satirou o společnosti posedlé pozorností. Mimochodem je to přesně ten Borgli, který se naposledy vytáhl jízlivým kouskem Dream Scenario s Nicolasem Cagem (taktéž) o vrtkavosti lidské přízně. Podnětný námět přinesl i v tomhle případě, kdy si dívka Signe v mnoha ohledem připadá neviditelná. Když v kavárně, ve které přežívá (teda pracuje), zachrání život zákaznici, nikdo z přátel ji neoslavuje a netleská. Občas si tak něco přibarví, jindy zalže, případně u večeře předstírá alergii. Doma je navíc v toxickém vztahu centrem veškerého dění partner, který coby umělec ve svém oboru aktuálně slušně boduje. Jak si onu zatracenou pozornost vydobýt? Co třeba trochu sebedestrukce? Výsledkem radikálních kroků, no, však asi víte… A „mimo“ jsou tady nakonec skoro všichni. Neduhy společnosti Borgliho prostě baví, Signe navíc neustále provází smůla, takže když je děvče konečně na vysněném vrcholu, musí jak na potvoru nějaký blb vystřílet svou rodinu, čemuž dá zpravodajský web přednost. Každopádně stoupání po „společenském“ žebříčku a toxicita soutěživosti zkrátka těší, snímek má navíc trumf v podobě herečky Kristine Kujath Thorp, kterou jsem objevil v jízlivém Ninjababy. Škoda, že tvůrci občas jen něco naznačí, ale dál s tím nepracují, navrch se v druhé polovině lehce opakujeme a chytrou zápletku místy nahrazují očividná klišé. A doufal jsem rovněž, že některé situace vygradují trochu zajímavěji. Přesto palec nahoru. (09.08.2024)