Vítězný lid

Pominu, že je to poplatné tehdejší době a že demokratičtí politici jsou tu vykresleni jako bezcharakterní intrikáni, nic jiného ani čekat nelze, to je ten nejmenší problém. Ale takto nenapínavé a impotentně natočené "dokudrama" se jen tak nevidí. "Režisér" Trapl prostě postaví kameru a herci před ní tupě deklamují naučené monology, přičemž střihu je pomálu, takže výsledkem je hromada statických záběrů s oživlými voskovými figurínami. Sledovat to téměř celé dvě hodiny vyžaduje značnou dávku masochismu. Navíc Trapl neumí pracovat s komparsem. Kamera zabírá pár desítek nudících se statistů, přičemž tvrzení, že jich je "statisíce", je více než úsměvné. Třešničkou je neskutečně prapodivný výkon Júlia Pántika v roli Klémy, který tu vypadá jako v posledním stádiu své syfilidy a jehož hlasová dikce chvílemi hraničí s parodií. Vlastně se až divím, že normalizační cenzoři něco takového vůbec pustili do kin...________P. S.: Když se na obrazovce objevila Světla Amortová, chtělo se mi hodit šavli. (14.03.2015)

Vávrovy filmy se pochopitelně vyznačovaly silným propagandistickým zabarvením, ale zároveň byly zručnou filmařinou s výborným vedením herců. To se v případě Trapla nekoná. Úmorné dialogy čtené z dobových záznamů prkenným herci se rozhodně vávroskému stylu ani nepřibližují, ačkoliv se o to moc a moc snaží. Tupost režiséra nejspíš vycítil i dvorní představitel Gottwalda Bohuš Pastorek a rozhodl se raději v tomto veledíle nevystupovat. Z profesionálního hlediska jistě dobře udělal. Na druhou stranu dal prostor Pántikovi, z jehož podání prvního dělnického prezidenta musely brát všechny hlavní propagandisty mdloby, protože díky němu určitě spousta lidí musela chtě nechtě sympatizovat s reakčními živly. Hrozná záležitost. (14.04.2012)

No jo, to se ten Únor soudruhům (nejen) v tomto filmu oslavoval a na druhou stranu jim dával možnost vysmívat se tehdejším demokratům, kteří byli díky své hlouposti těmi pravými viníky nástupu komunistů k moci (de facto legální cestou). Nejhorší na tomto skvostu však není téma ani jeho zpracování, jakožto násilné upravení si některých událostí a osob, o to hůře, že ne celku, ale jednotlivých částí. Tvůrci totiž točili dle historického scénáře, avšak tu něco (po)změnili, támhle zase nechali vyznít něco jinak, a pak vznikl tenhle nehorázný paskvil. Nejvíc mně však nezvedlo mandle prezentování například Gottwalda či Zdeňka Nejedlého jako vzácných, charakterních lidí, bouřliví dělnicí a davy či korupce, politikaření jako výsada jen a pouze demokratů, nýbrž prezentování Marshallova plánu jako „zadlužení se u amerického lichváře“ a hlavně vůbec celé líčení postavy pana Beneše, to se člověku opravdu zvedal žaludek a on sám se musel chudák v hrobě obracet. To mě navádí dát odpad!, ale na druhou stranu film demonstrativně působí jako aktuální připomínka, že demokracie nesmí být hloupá a slabá, aby neumožnila nástup totalitních stran, no a tento fakt mi v tom zase brání, takže celkově symbolická, varovná 1*. (27.12.2012)

"Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!" "FRANTIŠKU! To bys chtěl furt jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit. Lidi. Já to zakusil! Ono to bolí. Posaď se! Doneste mu kávu!" Únorové dny roku 1948. Blíží se ta slavná chvíle, kdy bude zatnut tipec buržouzům a reakčníkům a bude nastolen spravedlivý stát a vláda lidu... Takhle to zní jistě pěkně. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak to s bolševickým pučem ve skutečnosti bylo. Jednak byste to měli vědět a kdo to neví, tak ten tenhle film stejně nebude nikdy chtít vidět. On je to totiž snímek ve skrze ubohý a děsivě nudný. Po půlhodině trpíte menší klaustrofobií, protože ze zasedaček, kanceláří a ústředních výborů prakticky nevystrčíte nos. Schůzuje se a schůzuje, drajv je minimální, gradace nijaká, respektivně žádná. Vojtěch Trapl, děsná to postavička české kinematografie udělal od svého debutu (Tobě hrana zvonit nebude) dlouho cestu... No, jak se to vezme. Není už vidět mikrofon a díky formátu historické rekonstrukce už si je krapet více jist co chce vlastně vyprávět a nestrká sem psychadelické výjevy a filozofické proslovy. Ale přesto si podráží nohy svým vlastním scénářem, jenž je neskutečně zkratkovitý, zmatečný a celkově otřesný. Můžu-li srovnávat s jiným vyobrazením téže situace 5. dílem Gottwalda, vychází z něj Matějkova práce jako vítěz. Byť i Matějka má literární kvality žáka měšťanky, situaci podává srozumitelněji a pro diváka stravitelněji (neplést si s pravdivěji, dělí je sice 9 let, ale vylhanost zůstala). Trapl nechává herce tupě deklamovat skutečné výroky státníků, vytrahné z kontextu a to klidně ve čtyřminutovém statickém záběru... Sledovat takhle třeba Pántika je skutečné labůžo. A dostáváme se k hlavnímu bodu programu. Prim hraje zejména herecká etuda Júlia Pántika, jenž je neznámým dvojčetem našeho velikána. Nejenže vypadá úplně stejně, ale i ta dikce. A je ještě lepším řečníkem. Porovnat originál slavného projevu "Právě se vracím z hradu" s tou zdejší, tak je Pántik jasným vítězem. Je radost ho sledovat a těšit se na každý jeho projev, kino vždy ryčelo smíchy. Ten film je fušerský a hrozný, buďte rádi, že jej zřejmě nikdy neuvidíte (možná leda pokud se povede můj seminář Gottwald se vrací do Gottwaldova, jenž by se mohl stát zajímavou protiváhou k zavedeným THS a Festival otrlého diváka). (LFŠ 2008) (03.08.2008)

Na podobných komunistických opusech je největším kamenem úrazu jejich nedramatičnost, nikoliv stranickost. Klasický film je většinou o tom, jak hrdina (hrdinové) proti něčemu bojují (většinou proti přesile, v akčních filmech proti přesile generovaných, beztvárných nepřátel). Zde ovšem nebojuje nikdo s nikým, protože všichni čeští obyvatelé byli v tehdejší době (jak jinak než) komunisty. Když tedy nepočítáme několik bezmocných, zhýralých (a rozháraných) boháčů, které stejně nikdo z jejich okolí očividně nemá rád, neexistuje zde vlastně žádná reálná hrozba, tím pádem chybí i drama. Buržoustové samozřejmě nemohou vyhrávat ani na chvíli, tak se většina jejich „záškodnictví“ omezuje na pouhou nepoctivost, či nemorálnost (ke které klasicky patří víno, ženy, jazz). Proto je ten film tak příšernej (ne nezbytně proto, že by byl komunistický, či levičácký – ostatně vezmeme-li to objektivně, tak se nejen většina filmařů, ale vůbec umělců dvacátého století přiklánělo k levici). Představte si to na (trochu absurdním) příkladu Pána prstenů. Vezměte si, že bychom sledovali děj filmu pouze z úhlu pohledu Mordoru a navíc s tím faktem, že by Frodo Pytlík místo výpravy za zničením prstenu podnikl zbabělý útěk z kraje (a předtím by si s Gandalfem pokuřovali dýmky a pokukovali by po Galadriel). Taky by to nebylo zrovna zábavné, co myslíte? (28.12.2015)