Slon

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Bez známých herců, s minimálním rozpočtem, s krvavým závěrem. Gus Van Sant natočil velmi zajímavý snímek na téma střelby na amerických středních školách. Jeho experiment je dokonalý z několika pohledů. Příběh není vyprávěný chronologicky, neanalyzuje příčiny vyvražďování. Kamera v dlouhých jízdách mapuje školu, ve které k tragédii dojde. Vybírá si několik studentů, ke kterým se později, z pohledu jiných studentů, vrací. Nějaké scény trvají i více jak pět minut bez jediného střihu, kamera v nich žije vlastním životem, krouží v hloučku, není nasměrována na studenty, kteří právě hovoří nebo dělají něco důležitého. I několik minut snímá nějakého žáka (zpoza temene) při chůzi po dlouhé chodbě, sleduje jeho činnost, lidi, které potkává. V jednom záběru nám tak režisér nabídne například trojici dívek, která při obědě plánuje odpolední činnost a následně na záchodě zvrací právě snězené. V jiném pak dvojici mladíků (vrahů) při jejich denním programu. Nenaznačuje svoje stanovisko, sleduje je nezaujatě, stejně jako závěrečné vyvražďování. To je velmi tiché, ukazuje nám jen to, co se režisér rozhodne právě odhalit. Vidíme chladnost provedení střelby do spolužáků, některé zvuky střelby jsou potlačeny, jiné naopak zvýrazněny. Gus Van Sant natočil bezesporu ojedinělý film, s velmi kontaminovaným obsahem!! (02.05.2006)

Štyri roky po masakri na Columbine High School, režisérsky rebel Gus Van Sant, až by som povedal, že takmer dokumentárnym spôsobom zrekonštruoval tieto krvavé udalosti, keď precízna DP Harrisa Savidesa je zvyčajne nastavená na stabilizátor - STEADICAM, čo má jednak za následok aj to, že tým pádom vznikajú veľmi dlhé a stabilizované, neprerušované sekvencie, kedy kameraman neustále protagonistom tzv. „dýcha” priamo na chrbát, skrátka, je im ustavične v pätách, čím sa zvyšuje pocit stiesnenosti a autenticity, a k tomu je to spracované i z viacerých uhlov pohľadu jednej situácie, keď trebárs najprv uvidíte dve postavy, ako sa rozprávajú, že každá si pôjde potom svojou cestou, a to mám presne na mysli, že to i zvlášť uvidím, ale taktiež okolo nich prejde aj tretia postava, a i tej sa dostane rovnakej starostlivosti z pozície extra kvalitnej, sústredenej réžie, defacto, takýmto štýlom spoznávam väčšinu študentov školy, ktorých sa to bude bezprostredne týkať, ale taktiež sa dostávam i do zákulisia k hlavným aktérom beštiálneho, brutálneho besnenia, že dokonca ich sledujem aj z ich domácnosti, ako vstrebávajú „náučné dokumenty” , či aj totálnou absurditou je i to, že si prosto domov objednali balík, v ktorom sa skrýva, skúste dva krát hádať, čo v ňom bolo pekne zabalené ? Boli si všetkého dopredu vedomí, pretože si to obšírne naplánovali, diskutovali o tom, a v podstate vôbec neriešili, akú za sebou zanechajú spúšť... _ Ja som mal počas toho celého sledovania skutočnej, extrémne závažnej príhody, neuveriteľne a strašne nepríjemný, normálne až klaustrofobický pocit, pretože z toho areálu nebolo pre mnohé, potenciálne obete žiadneho úniku, alebo i také skrývanie sa v rôznych kútoch vzdelávacieho zariadenia vždy neznamenalo, že má dotyčný automatický vyhraté, lebo páchatelia disponovali s plne automatickými zbraňami, čím si jednoznačne zvyšovali svoje skóre, cieľ, ktorý si na začiatku stanovili ! (19.12.2019)

Výborný film, ve kterém nejde o zachycení nějakého děje, či nové odvyprávění masakru na Columbine. Jde především o tom JAK je to natočeno, styl přitahuje pozornost především na formu a dlouhé jízdy sledující chodící protagonisty tomu jen pomáhají. Gus Van Sant má mou poklonu, je jeden z mála autorů, kteří experimentují s vyprázdněnou narací....velmi zajímavém kinematografickém pojetí filmu. Více takových filmů! - - - Formálně jde o očividnou poctu Bélu Tarrovi a především jeho snímku Satanské tango. Van Sant jednak využívá pro Tarra typický steadycamový záběr, který sleduje týl postav při chůzi, obohacujíc ho o perfektní práci s hloubkou ostrosti. Trajektorie postav tvoří síť nejen prostorovou, ale primárně časovou, ve které se podobně jako ve zmíněném Satanském tangu osoby navzájem střetávají a propojují. Opět ale lze říci, že je to povýšeno na daleko důležitější prvek, než jen jako jakési ozvláštnění narativní struktury, protože ten způsob jakým do sebe jednotlivé perspektivy zapadají a navzájem se obohacují buduje podstatnou mírou napětí (nehledě na to, že film zachycuje vlastně jen posledních několik minut před masakrem roztáhnutých na délku celého filmu - což jen umocňuje pocit fatálnosti celého "prologu"). Gus Van Sant také přebírá kapitolovou strukturu a oddělenost jednotlivých lidských osudů, jenž do sebe v průběhu filmu postupně zapadají. - - - U Elephanta jsem si teprve uvědomil kolik nepopsatelné živočišné zvrácenosti lze najít v klasické vážné hudbě. Dost možná v tom vězí genialita těchto skladeb, které jsou bezesporu nádherné, ale přesto mají v sobě i jakousi pohlcující "temnou energii"... (29.01.2008)

Dokonalý kontrast -mezi nudnými a všedními problémy několika děcek a naprosto (auto-)destruktivním, ujetým a nárazovým činem dvou bezradných mladíků-dává tomuhle filmu výjmečnou atmosféru...G.Van Sant vše jen tiše pozoruje-bez komentáře, kudrlinek,názoru či slepého moralizování..a právě v tom je ta síla, když si uvědomíte, že všechno to napětí, šok a zmar pramení čistě jen ze situace-né z umu vypravěče ale z nečekaného činu,který během pár sekund naprosto převrací životní hodnoty všech zůčastněných..........žvatly, žvatly žvatly..hahaha..kecy, nuda..hihihi.(a najednou) =BANG=....................................................................................?? (27.02.2010)