Slon

Výborný film, ve kterém nejde o zachycení nějakého děje, či nové odvyprávění masakru na Columbine. Jde především o tom JAK je to natočeno, styl přitahuje pozornost především na formu a dlouhé jízdy sledující chodící protagonisty tomu jen pomáhají. Gus Van Sant má mou poklonu, je jeden z mála autorů, kteří experimentují s vyprázdněnou narací....velmi zajímavém kinematografickém pojetí filmu. Více takových filmů! - - - Formálně jde o očividnou poctu Bélu Tarrovi a především jeho snímku Satanské tango. Van Sant jednak využívá pro Tarra typický steadycamový záběr, který sleduje týl postav při chůzi, obohacujíc ho o perfektní práci s hloubkou ostrosti. Trajektorie postav tvoří síť nejen prostorovou, ale primárně časovou, ve které se podobně jako ve zmíněném Satanském tangu osoby navzájem střetávají a propojují. Opět ale lze říci, že je to povýšeno na daleko důležitější prvek, než jen jako jakési ozvláštnění narativní struktury, protože ten způsob jakým do sebe jednotlivé perspektivy zapadají a navzájem se obohacují buduje podstatnou mírou napětí (nehledě na to, že film zachycuje vlastně jen posledních několik minut před masakrem roztáhnutých na délku celého filmu - což jen umocňuje pocit fatálnosti celého "prologu"). Gus Van Sant také přebírá kapitolovou strukturu a oddělenost jednotlivých lidských osudů, jenž do sebe v průběhu filmu postupně zapadají. - - - U Elephanta jsem si teprve uvědomil kolik nepopsatelné živočišné zvrácenosti lze najít v klasické vážné hudbě. Dost možná v tom vězí genialita těchto skladeb, které jsou bezesporu nádherné, ale přesto mají v sobě i jakousi pohlcující "temnou energii"... (29.01.2008)

Van Santov odstup nechápem. Baletí okolo horúcej kaše a tvári sa, že len ukazuje prstom. A pritom si toto téma tak žiada hĺbku. Letargické vrávoranie po chodbách bez zmyslu vytvára unavenú, odťažitú atmosféru a film sa aj napriek stopáži vlečie ako týždeň pred výplatou. Ak téma tragédie v Columbine, tak Moore...ten aspoň donúti človeka premýšlať. 60% (19.03.2007)

Spoiler: Podobně laděný snímek je i estonský Klass (2007). V Klass se hlavní zápletka odvíjí od šikanovaného chlapce, který je zároveň hlavním hrdinou (konec v Klass je jen taková hrozivá tečka). V Elephant jsou motivace kluků-vrahů trochu jiné (chtějí si vyzkoušet počítačovou střílečku naživo, jak moc jsou ve škole outsideři nevíme). Není zde vlastně ani příběh, jenom poskládané obrazy dětí v jejich zdánlivě normálním dni ve škole, který vyvrcholí krvavou řežbou. Americké, ale určitě ne špatné. (08.08.2010)

Gus Van Santova ,,pozorovací" tvůrčí metoda se míjí účinkem, neboť díky ní je psychologický drobnokres hlavních aktérů školního masakru neúplný a dosti povrchní. Takovému tématu sluší estonská Klass, ne poněkud chladné, ploché a přeumělkované vyprávění amerického nezávislého režiséra. Z filmu se (jistě záměrně) vytratilo jakékoliv napětí a jako neorealististické obrazy snímek také neobstojí, neboť je divákovi podán (=vyprávěn) nelineárně v módním postmoderním tvaru. Je škoda, že tenhle film natočil právě Gus Van Sant (což je poznání hodně paradoxní)... Podobné filmy: Klass, Bang, bang, seš mrtvej!, Ben X, Šikana, Kdyby..., Bowling for Columbine (09.08.2009)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)