Slon

Jedním slovem zkrátka úžasný snímek, který ne každý správně pochopí a hlavně skousne jeho osobité stylové provedení. Mnoho lidí si stěžuje, že film je pomalý a úmorně zdlouhavý. Mně osobně utekl naopak neskutečně rychle a přál bych si, aby byl ještě o minimálně hodinu delší. Fantastická kamera s nekonečnými záběry bez jediného střihu, které se jednotlivě prolínají a směřují k velkolepému finále. Samotná střelba však už tolik oko diváka nenaplňuje a dala se určitě zpracovat lépe, ale o tom až tak tento film není. Jeho brutalita a odkaz směřuje trochu jiným směrem. Každopádně pokud jste si někdy pročítali materiály ze dne 20. dubna roku 1999 z města Columbine, tak vám scénář střelby ( střelba začíná v knihovně, bomby v jídelně... ) včetně prostorů školy přijdou velmi povědomé. Rád bych tento film doporučil i mému širokému okolí, ale z důvodu první věty co jsem napsal, si tento film nechám hezky pro sebe jako takový my little secret pleasure... (26.09.2014)

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)

Štyri roky po masakri na Columbine High School, režisérsky rebel Gus Van Sant, až by som povedal, že takmer dokumentárnym spôsobom zrekonštruoval tieto krvavé udalosti, keď precízna DP Harrisa Savidesa je zvyčajne nastavená na stabilizátor - STEADICAM, čo má jednak za následok aj to, že tým pádom vznikajú veľmi dlhé a stabilizované, neprerušované sekvencie, kedy kameraman neustále protagonistom tzv. „dýcha” priamo na chrbát, skrátka, je im ustavične v pätách, čím sa zvyšuje pocit stiesnenosti a autenticity, a k tomu je to spracované i z viacerých uhlov pohľadu jednej situácie, keď trebárs najprv uvidíte dve postavy, ako sa rozprávajú, že každá si pôjde potom svojou cestou, a to mám presne na mysli, že to i zvlášť uvidím, ale taktiež okolo nich prejde aj tretia postava, a i tej sa dostane rovnakej starostlivosti z pozície extra kvalitnej, sústredenej réžie, defacto, takýmto štýlom spoznávam väčšinu študentov školy, ktorých sa to bude bezprostredne týkať, ale taktiež sa dostávam i do zákulisia k hlavným aktérom beštiálneho, brutálneho besnenia, že dokonca ich sledujem aj z ich domácnosti, ako vstrebávajú „náučné dokumenty” , či aj totálnou absurditou je i to, že si prosto domov objednali balík, v ktorom sa skrýva, skúste dva krát hádať, čo v ňom bolo pekne zabalené ? Boli si všetkého dopredu vedomí, pretože si to obšírne naplánovali, diskutovali o tom, a v podstate vôbec neriešili, akú za sebou zanechajú spúšť... _ Ja som mal počas toho celého sledovania skutočnej, extrémne závažnej príhody, neuveriteľne a strašne nepríjemný, normálne až klaustrofobický pocit, pretože z toho areálu nebolo pre mnohé, potenciálne obete žiadneho úniku, alebo i také skrývanie sa v rôznych kútoch vzdelávacieho zariadenia vždy neznamenalo, že má dotyčný automatický vyhraté, lebo páchatelia disponovali s plne automatickými zbraňami, čím si jednoznačne zvyšovali svoje skóre, cieľ, ktorý si na začiatku stanovili ! (19.12.2019)

Mám rád pomalé a realisticky točené filmy, s klidnou, "moderně" nerozklepanou kamerou, takže z tohoto hlediska jsem byl navýsost spokojený. Není to ovšem hraná rekonstrukce střelby v Columbine High School, jak jsem se zprvu domníval, nýbrž zcela fiktivní film touto událostí pouze inspirovaný. Ve skutečnosti se oba hošani zaměřovali na sportovce a jiné svoje neoblíbence (proč by probůh stříleli třeba na tu neškodnou a ubohou brýlatou myšku v knihovně??), nelíbali se (aspoň doufám) spolu ve sprše a nakonec si svorně vpálili kulku do hlavy. Ale i tak to byl zajímavý zážitek. A potěšily mě mé dvě oblíbené Beethovenovy klavírní skladby, i když se do filmu příliš nehodily. / Po druhé projekci po téměř sedmi letech nechápu, že jsem tomu kdysi dal čtyři. Snižuju na bídné tři. Zdlouhavost, nezáživnost, extrémně pitomý konec. (25.02.2013)

Bez známých herců, s minimálním rozpočtem, s krvavým závěrem. Gus Van Sant natočil velmi zajímavý snímek na téma střelby na amerických středních školách. Jeho experiment je dokonalý z několika pohledů. Příběh není vyprávěný chronologicky, neanalyzuje příčiny vyvražďování. Kamera v dlouhých jízdách mapuje školu, ve které k tragédii dojde. Vybírá si několik studentů, ke kterým se později, z pohledu jiných studentů, vrací. Nějaké scény trvají i více jak pět minut bez jediného střihu, kamera v nich žije vlastním životem, krouží v hloučku, není nasměrována na studenty, kteří právě hovoří nebo dělají něco důležitého. I několik minut snímá nějakého žáka (zpoza temene) při chůzi po dlouhé chodbě, sleduje jeho činnost, lidi, které potkává. V jednom záběru nám tak režisér nabídne například trojici dívek, která při obědě plánuje odpolední činnost a následně na záchodě zvrací právě snězené. V jiném pak dvojici mladíků (vrahů) při jejich denním programu. Nenaznačuje svoje stanovisko, sleduje je nezaujatě, stejně jako závěrečné vyvražďování. To je velmi tiché, ukazuje nám jen to, co se režisér rozhodne právě odhalit. Vidíme chladnost provedení střelby do spolužáků, některé zvuky střelby jsou potlačeny, jiné naopak zvýrazněny. Gus Van Sant natočil bezesporu ojedinělý film, s velmi kontaminovaným obsahem!! (02.05.2006)