Cela

No v psychoušově mysli se toho mělo dít daleko víc. Zajímavý nápad by tu byl a vizualně to taky občas má koule - na sadistu na hácích asi jen tak nezapomenu. Ale celkově The Cell ukazuje proč páně Singh nikdy nebyl a nikdy nebude áčkový režiser. Je toho prostě málo a divné nápady nedělají dobrý film pokud neumíte pořádně pracovat s příběhem. (01.01.2020)

O soundtracku: Už během sledování filmu vám jsou určité tóny odněkud povědomé. Během psychedelických výprav do Stargherova vědomí a při závěrečné scéně vám konečně svitne. Utvrdíte se následně po skončení filmu, když zjistíte, kdo je oním skladatelem - Howard Shore. Přestože se pravděpodobně snažil, nostalgická hudba z Pána prstenů se rozhodně nezapře (jako například ve skladbě Drowning). Lesní rohy s dramatickým nápěvem skalním fanouškům podvědomě připomenou hobití putování do Mordoru. Melodie Středozemě ovšem není vším, co v Cele uslyšíme. V pouštních scénách dětské mysli je to hypnotická arabská hudba, která svou exotickou monotónností znatelně upoutává divákovu pozornost, a je tedy dobře, že jí režisér Singh využil jen poskrovnu. V dramatických momentech pak Shore stupňuje napětí údernými timbály, což je jak známo ve filmové hudbě vždy sázka na jistotu. Kompletní soundtrack je směsicí sugestivní, dynamické i hororové hudby, která na sebe až příliš často při sledování upozorňuje. Pro mnoho diváků tedy spíše rušivý element, na druhou stranu samotný soundtrack velice živě připomene s ním spojené scény. Rozhodně ovšem ničím nevyčnívá a troufám si tvrdit, že ho Shore nemá zařazený mezi svými nejpovedenějšími. Nejlepší soundtrack z filmu: Carl Rudolph Stargher. 50 % (25.04.2015)

Jennifer Lopez představuje v této podivné kombinaci sci-fi a thrilleru jakousi vnitřní vyšetřovatelku lidské mysli. Projekt propojení mysli psychologa a klinicky nekomunikujícího pacienta zní zajímavě, ale ani po roce a půl nejsou výsledky nijak valné. Přesto se policie posléze rozhodne tuto metodu využít, aby vnikla do mysli masového vraha a zkusila zjistit, kde skrývá poslední unesenou dívku, již by bylo takto možné zachránit. Zápletka je hodně kostrbatá a drží pohromadě jen silou kamery a barviček. Protože v cizí mysli se může výtvarník vyřádit a naházet sem písečné duny, velbloudy, víly, fantaskní oděvy, nebo na druhé straně pochmurné chodby, perverze, různá lidská akvária a podobně. Jenže to je tak jediné, čím je snímek skutečně zajímavý. Ostatně, režisér Tarsem Singh ve filmu Pád použil podobné postupy. Problém je, že jde sice o mírně inovativní řešení, jenže po Nočních můrách z Elm Street poněkud omšelé. Aby vše fungovalo, je nutné propojit obě roviny příběhu - tu reálnou, i tu snovou - alespoň uvěřitelnými a logickými pojítky. Když však vedle sebe běží paralelně, nedává to kloudný smysl - stejně jako posléze u filmu Pád. (29.07.2009)

Oproti pohádkovějšímu The Fall je to brutálnější, ale taky nedopečenější. Zápletka je ohraná, ale vcelku zajímává(kde asi čerpali tvůrci Dextera). Tarsem si opět pohlídal vizuální stránku, ale už ne tak scénář a psychologické rozvinutí postav, které tak pusobí plytce. Celé to tak nakonec uvízlo spíše v průměrné šedi. (01.09.2008)

Tarsem Singh sa klasický thrillerový motív pátrania po masovom vrahovi snaží  inovovať výtvarným umením snových výletov do jeho mysle. Thrillerová rovina miestami dosahuje aj vďaka hudbe Howarda Shora pôsobivosti najlepších momentov zo Seven. Aj snové vízie sú úžasné. Ale skĺbenie týchto dvoch prvkov vo filme nefunguje a robí z neho iba rozorvaný filmový experiment. (11.04.2002)