Invalida

V Jonáše Karáska mám velkou důvěru, ale žánr černé komedie zároveň považuji za velice ožehavý, zrádný, pokud má být určen tak inteligentnímu a citlivému publiku, pro jaké už Karásek natočil silně nedoceněnou Amnestii (moje rec.), anebo fenomenální, leč v tuzemsku téměř neznámý kraťas The Swan (moje rec.). *** Na projekci jsem proto mířila s vnitřním napětím, a to i proto, že vychytrale sestříhaný trailer sliboval spíš poměrně prvoplánovou, byť údernou legraci. Ale jak říkám, v um Jonáše Karáska věřím, a i tentokrát se mi to vrchovatě vyplatilo. Invalid (slovenský výraz mi přijde trefnější, díky dvojsmyslu v angličtině – člověk, který najednou není „platný“) je totiž asi tak stejně prvoplánově legrační jako Haškův Švejk. *** A Švejka tu nezmiňuji náhodou. Nejenže je Invalid dílem stejně komplexním a vrstevnatým, ale ke Švejkovi se navíc přiznaně a poslušně hlásí.  – Je přitom od Karáska dobře mířeným štulcem směrem k Čehúňom za to, že si museli počkat na Slováky, aby se jejich národnímu hrdinovi dostalo hlubšího pochopení, zaslouženého uznání a dialogické komunikace v aktuálním uměleckém díle – a přitom se to dnes, v čase, kdy je tak zapotřebí brát si s týmž břitkým a hořkým sarkasmem na mušku stále absurdnější a protilidštější směřování politiky i společnosti, vyloženě nabízí. -- Invalid se ale u Haška neinspiruje pouze charakterem hrdiny-vypravěče (Godla), jehož důsledně dobrotivá, milá povaha odhaluje systémové zlo a pokrytectví, ale především v samotném způsobu vyprávění (který například zdejšího uživatele Andertona irituje stejně, jako mě rozčiloval Haškův Švejk, když jsem se ho snažila číst v deseti letech) – totiž neustálým odbočováním od tématu. --- Následuje odbočka ke Švejkovi: Klíčovým slovem je tu „digrese“, odbočka: Švejk na začátku kapitoly začne o něčem vyprávět, ale hned se chytá nepodstatností, které ho od hlavní linie odvedou, a blaženě a ponořeně vypráví něco jiného: vedlejší epizodu, po níž se chytí další odbočky a pak další, až se epizody začnou řetězit a v divákovi/čtenáři – stejně jako zpočátku ve vyšetřovatelích – logicky narůstá nepříjemné napětí, netrpělivost, frustrace, až zoufalství, protože vypravěč se ne a ne vrátit k jádru věci, a my jsme mu vydáni napospas. V deseti letech jsem to u Švejka nezvládala, ale napodruhé, v pětadvaceti, už jsem to náležitě docenila a neskonale si zamilovala. Autor tu vyžaduje od čtenáře obrovské uvolnění se, důvěru, nadhled, přijetí, aby se nechal vláčet po zdánlivých odbočkách a postupně si vypěstoval zcela jiný druh soustředění na to, co se mu právě takto sděluje a kudy k němu z díla plynou specifické důležité informace. Aby pochopil, že ve Švejkovi právě není podstatné držet se jádra věci, respektive, že pravým jádrem věci je to, co se jedině touto cestou skrze spousty vedlejších příběhů teprve vynoří. Máme si v klidu procházet odbočkami, digresemi, zdánlivě legračními, tragikomickými historkami, které se řetězí jedna za druhou, a nechat epizody, ať se v nás střádají se svou vlastní výpovědní hodnotou, až po určité době z nich náhle ve vědomí vystoupí vzorec, těžiště i hlavní sdělení. A tím sdělením je hořko-smutná, bezradná, láskyplně upřímná reflexe nesmyslně krutého světa, ve kterém spolu/proti sobě žijeme, mocenského systému, na němž se podvoleni autoritám dobrovolně podílíme a poslušně si ubližujeme. My Češi – vidí i Karásek – ve skutečnosti svému Švejkovi jako národ hluboce nerozumíme. Máme ho – a tak ho i představujeme světu – za naivní, přihlouplou figurku, která neví, jak to ve světě autorit chodí, a tak se z nerozumu dostává do komplikovaných situací a budí smích. Jenže Švejk je ve skutečnosti bezelstně milující, inteligentní postava s pronikavým, čistým zrakem, jímž chytře odhaluje absurditu zla, zlozvyků, pokrytectví, předsudků, chování mocichtivých autorit a pokřivených charakterů – a potažmo celé absurdní struktury a zákonitostí naší „vyspělé civilizace“, která tu vůbec není pro lidi. A když si čtete Švejka jako dospělí, možná ve vás nejvíc utkví, po všech těch „veselých“ anabázích, jak prostými slovy popisuje absurditu stromů, které místo ovoce nesou oběšené lidské mrtvoly, nebo absurditu toho, že jeden člověk opravdu střílí do druhého člověka. Ryzí zlo války, viděné čistýma očima, které by pro mě působivěji nepopsal ani Bábel, Musil nebo Céline. *** Tak, a teď zpět k Invalidovi. Když se uvolníte a necháte se vláčet po mrazivě i výbušně veselých anabázích, které cikán Gabo obšírně vypráví vyšetřovatelům o hlavním hrdinovi a „dobrém chlapovi“ Lacovi (a v téhle rovině se Karáskovi podařilo plnohodnotně naplnit žánr černé komedie plné vtipných gagů a anekdot, což mnohým divákům k uspokojení postačí, aniž by je co složitějšího vědomě příliš rušilo, a mohlo by to na rozdíl od ryze intelektuální Amnestie přinést i širokou diváckou oblibu a kasovní zisk), dočkáte toho, jak se poznenáhlu skrze odbočky, vtípky a kulturní reference vynořuje ucelený příběh, který má svoji dramatickou linii, spád, nadčasovou výpověď a vyvrcholení v ideálně očistné katarzi. Jednak divoce za vlasy přitaženou politickou satiru v podobě thrillerového příběhu o hrdinovi, který se stane obětí bezskrupulózních zlosynů z mafiánsko-politického podsvětí a skončí na invalidním vozíku a s cejchem opilce, ale s věrnými druhy po boku dokáže zosnovat a do finále dotáhnout zaslouženou a sladkou pomstu, a dokonce i dosáhnout satisfakce, spravedlnosti a uznání a město navrch zbavit politického upíra. A jednak transformační příběh o průměrně zdevastovaném, zahořkle rezignovaném chlápkovi s pivním mozolem, který od sebe odežene syna i manželku, ale nakonec v sobě najde dost cti i Elánu, aby s tím něco udělal. *** Karásek tu spoustou tříštivé munice naráz střílí do společnosti, která je rasistická, zkorumpovaná, bezohledná, apatická, nežitelná pro lidi s hendikepem stejně jako pro lidi s potřebou rozletu, v níž jsou lidé odcizení sobě i druhým, vystresovaní, ponižovaní, omezovaní, protivní a morálně, duševně i fyzicky zdevastovaní (o to větší čest výjimkám), a která v lidech především zabíjí jejich potenciál, takže z mužských se buď stávají mafiáni a jejich poskoci, anebo chátrající chudáci se záchvaty bezmocného vzteku, který si vybíjejí na svých nejbližších. Je to film věnovaný z tohohle úhlu pohledu ženám, které chtě nechtě v sobě mají hlouběji zakořeněný smysl pro péči a v takové společnosti trpí o to víc. *** Je to zároveň film o soudržnosti, bratrskosti a rovnosti, která je dnes stále vzácnější (stejně dlouho jako Švejka bych tu mohla rozebírat nostalgický koncept německého Vinnetoua, protože Invalid ve své kompozici oba umně snoubí, a je to stejnou měrou zábavné jako smutně kritické zrcadlo naší doby). A přitom je to pořád zběsilá komedie s dobře rozpoznatelnou tarantinovskou kadencí (ostatně s Hanebnými pancharty jsem srovnávala už Amnestii - tady je to spíš ve stylu Hateful Eight (moje rec.))... *** Poznámka bokem: co mě nadchlo zvlášť, bylo umné lavírování mezi prostě anekdotickým a složitě dramatickým, děj posouvajícím humorem. *** Invalid ve mně zrál – z kina jsem odcházela překvapeně dobře a jednoduše pobavená, vrchovatě morálně uspokojená a navrch intelektuálně zasycená spoustou různě hluboce zanořených odkazů – a jak jsem se jím nemohla přestat zaobírat, teprve postupně mi docházelo, kolik výživného materiálu bylo do toho nahuštěného díla v různých spolu efektně komunikujících vrstvách konstrukčně vpraveno a jak nevyčerpatelně dlouho se o tom všem dá hovořit. Je to jako dum-dum střela, která do vás v relativně hladkém obalu černé komedie vpraví morálně i intelektuálně výbušný obsah s řadou přesahů, který se vám pak už nepřestane vrtat v hlavě, v srdci ani ve střevech, čímž ovšem jednak vzbuzuje nekončící pocity blaha a nadšení a jednak nemenší měrou řezavě mrazivé lechtání na svědomí. *** Jonáš Karásek je pro mě i nadále osobností s neporušenou integritou, vysokou inteligencí, zdravým humorem, širokým rozhledem a smyslem pro výzvy, rozvoj jehož filmařského umění je skutečně radost sledovat. *** (Česká premiéra v Lucerně, 12. 4. 2023.) (17.04.2023) (méně) (více)