Barbar

Zacha Creggera šlo ještě pár měsíců nazpátek vnímat jako režiséra, který realizuje maximálně zaměnitelné a zapadlé komedie Po čem kluci touží? či Kámoš napořád a filmový svět vlastně nebude mít dvakrát důvod na něj jednou vzpomínat, protože nic zásadního ve své kariéře nerealizuje. A pak přijde nečekaný zvrat. Jeho 3. celovečerní film, který si sám napsal, je totiž pro změnu hororovým thrillerem, který toho o sobě v samotné kampani dvakrát neřekl a vzhledem k Creggerově pověsti film samotný dvakrát velká očekávání nevyvolával. Pak ovšem přišli zvěsti o jednom z kandidátů na hororů roku a faktu, že Creggera zřejmě cosi něco osvítilo. A při sledování Barbara je vlastně radost vidět, že pověsti nelhali. Cregger rázem působí jako neskutečná hračička, který servíruje uvědomělou hororovou podívanou, která za pochodu střídá atmosféru, chvílemi dostává příležitost se vrátit ke svým komediálním kořenům a přitom skutečně servírovat solidní práci s napětím, pro jednou zase funkčními lekačkami a především poměrně drsným průběhem událostí. Skutečně se ovšem vyplatí o průběhu Barbariana vědět co nejméně, na tuto horskou dráhu ovšem člověka stejně nic nepřipraví. Chvílemi to skutečně působí, že Cregger našel své druhé já, které zvládlo přijít s poměrně chytrým scénářem, který přeskakuje mezi moderním thrillerem, komediální satirou  a ryzím uctívačem béčkových hororů. Nemotorovi by se takto komplikovaně vystavěný scénář snadno rozpadl pod rukami, proto je radost vidět, že Cregger zvládl mile překvapit. Ano, v jistých momentech možná Cregger přeci jen zapomíná vypustit páru a samotný scénář se nevyhnul bodům, do kterých je velmi snadné rýpat. Jenomže za pochodu prostě Cregger přesně ví jak pracovat s atmosférou a kdy má jít do tuhého, především i samotný film vypadá po audiovizuální stránce velmi hravě a vyvolává dojem, že se během přeskakování mezi atmosférickým pojetím krapet mění i audiovizuální pojetí. Je to v zásadě šokující, protože Creggerem servírovaný horor ve finále neodolatelně připomene příběh o Pejskovi a Kočičce vařících dort, na rozdíl od morálně poučné pohádky Josefa Čapka ovšem experimentování nedopadne nikterak tragicky a Barbar tak dokáže za pochodu překvapit i tím, že zvládne přes všechny změny za pochodu držet při sobě. V druhé polovině i díky vystavení karet na stůl vlastně Barbarovi krapet začíná padat řetěz a může ve vyvrcholení krapet zaostat za očekáváními, které buduje jeho předchozí vývoj. Nedopečený finiš ovšem automaticky nesmaže solidně vedený průběh. I přes snahu o nějaké ty komentáře (především k Me Too) tu vlastně nevzniká horor, který by měl kdovíjaký přesah, Cregger v tomhle ohledu rozhodně nepůsobí jako další Jordan Peele. Přesto je Barbar přeci jen hororovým zážitkem, který nevzniká každý den a úkaz, že se i s očividně ohraným konceptem dá pracovat hravě a mile s ním překvapit. Tahle štědře pořízená záležitost i přes slabší finiš bez problémů vyvolá úsměv na tváři, především i díky skvělé volbě v oblasti hudební dramaturgie nakonec.  Justin Long tu navíc má svou nejlepší roli od Smrtonosné pasti 4 a to se také cení. Barbar nejspíš bude na konci roku patřit mezi největší filmové překvapení roku, kdy jen nyní bude zajímavé sledovat, kterým směrem se Cregger vydá příště a zda si dokáže udržet nastavenou kvalitu. Rozum by ovšem radil, aby se vydal spíše směrem dalšího hororu nežli návratu ke komediím....  . (28.10.2022) (méně) (více)