Reklama

Reklama

60. léta, newyorský Bronx. Boss bronxské mafie Sonny zabil člověka jen tak... Za bílého dne vytáhl pistoli a střílel. Svědkem činu se stal devítiletý kluk Calogero, který je fascinován vzrušujícím světem mafie a u výslechu Sonnyho neprozradil. Tak začalo toto jejich podivné kamarádství... (North Video)

Videa (1)

Trailer

Recenze (510)

Renton 

všechny recenze uživatele

Scénář: Chazz Palminteri .. Přemýšlel jsem, jestli jsem to trochu nenadhodnotil. Ale a) mám velmi rád mafiánské prostředí, b) mám rád De Nira, c) ta mini role Joe Pesci mě dostala. Když k tomu přidám opravdu skvělý příběh, výborně prokreslené postavy, bezvadné herecké výkony a tu hudbu .. 90%. Debut jako hrom! "Až budeš větší, pochopíš to..!". ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Fašismus (1), klerikalismus (2), freudismus (3). O tom je všem Příběh z Bronxu. O tom všem je následující text. ____ 1, Příběh z Bronxu je film fašistický – či lapidárně řečeno setsakramentsky italský. Do extrému to dotahuje De Niro, u něhož jsou všechny tyhle problematický sklony mafiánských filmů dvojnásob patrný. Jednak proto, že není tak ostřílený režisér jako Scorsese nebo Coppola, a jednak proto, že neměl k ruce nijak rafinovaný scénář. Na druhou stranu tahle doslovnost a předurčenost příběhu, který se nikdy nevychýlí z očekávaného, umožňuje nazřít jinde bezpečně pod povrchem uschovaný kostlivce. De Niro se sice někde pokouší o jakési rokokové kudrlinky, předstírá symfoničnost, ale pod tím vším je fašistický tlukot. V prvé řadě se tu dosti výstižně ukazuje, že jakmile mafiáni prorazí, stanou se z původně anarchistů fašisti, neboť s tím, jak roste jejich moc, přelévají osobní svobodu ve svobodu ekonomickou. Z původně romantických individuí se stanou nacionalistický xenofobní pravičácký svině. Proměna osobního individualismu v celospolečenský individualismus je základním kamenem pravicového myšlení a groteskně překroucenou verzí původního romantismu. Vedle rozvětvených fašistických mafiánských klanů nacházejících zdroj inspirace v odvěkých návycích jako viditelným ztělesněným morálního řádu, v rodinných hodnotách a kultu tradice existují ale i mafiáni-solitéři jako Vincent Cassel z Veřejného nepřítele č. 1 nebo Bonnie a Clyde nebo máničky na motorkách, kterým mafiáni v zájmu zachování odvěkého klání skinhead's vs punk's exemplárně nařežou. Myšlenka mafiánství má tak dvojí kořen. Jeden je v intimní, až staromilsky konzervativní lásce k rodině – a v pokleslé formě v nacionalismu a xenofobii, v čemž vyniká Kmotr nebo Příběh z Bronxu. I Sonny Machiavelli je ochoten se dopouštět morálně pochybných jednání ve snaze dosáhnout obecně prospěšného cíle – silné fungující mafiánské famílie. Druhý kořen mafiánství je v určitém, dnes hlavně podprahovém zapálení pro osvícenecké ideály svobody, rovnosti, bratrství. Zásadně se tak totožnost mafiánů pohybuje jako kyvadlo mezi romantickou vůlí k zachování a obnově a osvíceneckou vůlí ke vzpouře a budování nového, mezi romantickým konzervatismem a osvíceneckým humanismem, pravicí a levicí. Mafiánské filmy bychom v určitém smyslu mohli vyložit také jako volení hegelovských nebo kantovských předpokladů, střet feudalismu a individualismu. Dějiny, jak je žijeme, se z hegelovského pohledu jeví jako vtělení velikých dialektických pohybů. V tomto chodu si přesto občas někteří přidrží svoji individualitu, přísahajíc na volnost, rovnost, bratrství. ____ 2, Nacismus křesťanství vyloženě nenáviděl a chtěl jej zlikvidovat. Nicméně fašismus byl vůči křesťanství smířlivější. V zemích jako Španělsko nebo Rakousko, kde byla církev tradiční oporou trůnu, se fašismus vyznačoval sklonem ke klerikalismu, který vrstvu vládnoucích a privilegovaných rozšířil o aristokracii církevní. Ve Španělsku a Portugalsku církev a fašistické hnutí, španělská Falanga, přestavovaly dvojí opěrné pilíře státu. Politickému církevnictví, jak je praktikovali Franco ve Španělsku nebo Tiso na Slovensku, holdují i mafiáni. Calogero sám pronese, jak skvělé je byt katolíkem a jít ke zpovědi - každý týden jste mohli začít odznovu! Současně tím odkrývá, kde vězí největší problém Ameriky dneška. V zemi, kde bezmála tři čtvrtiny obyvatel věří v posmrtný život, se limity pro znečišťování ovzduší a mezinárodními dohodami nahrazujícími Kjótský protokol netřeba vážně zabývat. Smyslem je uniknout do věčné blaženosti. Po nás ať přijde potopa! Neudržitelnost tohoto si uvědomil před sto lety Nietzsche, když tvrdil, že Bůh na kříži je prokletím života, neboť křesťanskost je nutným útěkem před utrpením, jež si vyžaduje sám život. V kusy rozřezaný Dionýsos je opakem rozmařilých mafiánů, šperků a drahých aut. Avšak i oni dnes tvrdě narážejí na realitu mezí růstu. Tehdy, tváří v tvář mizející nicotě, nastupuje ekologie a dlouholetou nadvládu studené a vykořisťovatelské sci-fi (70ky Star Wars, 80ky Blade Runner, 90ky Matrix) střídá zájem o přírodu a fantasy (Avatar, Harry Potter, Pán prstenů, Conan, Souboj Titánů, Princ z Persie: Písky času). ____ 3, Hned na několika rovinách se z filmu ozývá starobylá řecká legenda o Oidipovi a profláklý freudovský zaklínadlo „otec-vražda, matka-incest“. De Niro proti sobě staví silnou otcovskou figuru, která peníze od mafiána Sonnyho odmítá, a krásnou matku, která je schvaluje, v prvý řadě ale konfrontuje proletářského otce a mafiánského buržoázníka. Nijak překvapivě přimkne Calogero k mafiánovi, podobně jako se vzdal Sam Worthington kvůli herectví zednické profese a Harrison Ford tesařiny; vždyť filmy nám nechtějí ukazovat běžný život, ale utopickou krajinu za životem. Poznání je poezií mafiánského hříchu. Ten, kdo hřeší, nejen porušuje pravidlo. Vstupuje tam, kam jiní nevkročili, a ví i to, co jiní nevědí. Možná si ale Calogero ve své hlavě náhradního otce pouze vykonstruoval (De Niro vyrůstal od tří let sám se svou matkou) a možná si to vymyslel celé, mafiánského bosse i jeho kumpány, a zažívá stejný sen jako diváci v kině. Příběh končí symbolicky (-spoilery-): Calogero konečně dospívá, a to v tom smyslu, že přijal za nejvyšší imperativ nelhat sám sobě. Být k dítěti v sobě brutální a nemilosrdný. Konečně překonal regresivní návraty k infantilním vývojovým fázím, byť mu v tom pomohl neplánovaný odchod Sonnyho. V poslední rovině se tu odehrává terapeutický proces a obraz samotného De Nira, pocházejícího z nelehkých poměrů, který, aby se z nuly dostal na vrchol, musel překonat zkonstruovaného autoritativního otce, kterého ve filmu osobně ztvárnil – doslova musel překonat sám sebe. () (méně) (více)

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Líbí se mi, jak De Niro ve vyprávění nikam nepospíchá, dává si načas s postavami a jejich motivacemi, aby nám v pěkně nahuštěném závěru mohl zasadit o to těžší rány. I když ve filmu hraje poněkud ohraný charakter vždy rovného táty, jako režisér se poučování vyhýbá. Některým rozhodnutím se nevyhnete. Stejně nejednoznačné stanovisko Příběh z Bronxu zaujímá vůči některým méně líbivým stránkám americké historie. V jedné z nejkritičtějších scén filmu je Amerika 60. let tvrdě konfrontována se starou dobrou Amerikou uhlazených italských mafiánů. Takhle se zjednává respekt a zabíjí názorová polarita. Příjemný dojem z řemeslně dobře odvedené práce vlastně nic nekazí, ale zase chybí nějaký strhující okamžik, opravdu silná myšlenka nebo nezapomenutelný herecký výkon. Přesto – na debut úžasná práce. 80% Zajímavé komentáře: Pohrobek, ScreamJay, FlyBoy, Vronsky ()

Jordan 

všechny recenze uživatele

4 a 1/2 boda. NIE je vela takych pripadov, ked ZNAMY a SLAVNY herec sadne na rezisersku stolicku a natoci SKVOSTNY FILM. Robert De Niro vsak rady takychto pripadov rozsiril. A Bronx Tale - film povedal by som az autorskej dvojice (de Niro - hl. uloha, rezia, produkcia a Ch. Palminteri - uloha Sonnyho, scenar na motivy jeho vlastnej div. hry) si oznacenie skvostny film zasluzi. Citlivy, rezisersky zvladnuty, s peknou muzikou a peknymi myslienkami - dokonca aj tu rasovu otasku a romanitcku liniu rozobera len citlivo a nenutene. No ta tak . . . ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Dnes už gangsterská klasika, i když ne tak známá a uznávaná jako Kmotr, Tenkrát v Americe nebo Goodfellas, spíše nenápadně se tvářící, ale jinak se jedná o skutečně poctivý a fascinující příběh (o jednom velkém přátelství) od začátku až do konce (odvyprávěný ve sledu drobných epizod), který mě opět uchvátil stejně tak jako před deseti lety. Krásné realistické prostředí, výtečná drobnokresba všech postav i postaviček do toho nejmenšího detailu (Sonnyho kumpáni, Calogerovi kamarádi), charakteristická dobová atmosféra, perfektně napsané dialogy hodně ze života, ožehavá témata jako svět mafie, rasová nesnášenlivost vůči černochům z vedlejší čtvrti atd. A perfektně sedící a hlavně chytlavá populární hudba 50. a 60. let dělají z tohoto snímku skutečně mimořádný film a nakonec silný, citlivý a velmi poutavý zážitek.. Robert de Niro je nejen skvělý herec, ale evidentně i velice schopný režisér..Mladý "C" Anello byl také výborný (vizáží s tím svým kloboukem mi připomínal jednoho našeho mladého nejmenovaného zpěváka). Mafiánský boss a gangster Sonny se do role také hodil, spíše to byl takový kliďas, ale měl obrovské charisma a hlavně respekt. Inu, natočit takovouto prvotinu, no, klobouk dolů!..Jediné mínus dávám za příliš krátký výstup Joea Pesciho až skoro na samém konci filmu, škoda:-( Ale poselství znělo jasně... ()

Galerie (20)

Zajímavosti (24)

  • Robert De Niro (Lorenzo) musel ve skutečnosti absolvovat zkoušky, aby mohl ve filmu řídit autobus. (HellFire)

Reklama

Reklama