Tokijský tulák

Od snímku, který je nejoblíbenějším filmem a největším inspiračním zdrojem Nicolase Windinga Refna, jsem přeci jenom čekal více, než vyšeptalou gangsterku o soupeření tokijských gangů a stavovské cti :o) Prvních cca 40 minut (což je zhruba polovina stopáže) se tady toho opravdu moc nestane, mimo to, že se zde dva gangy přetahují o vliv, všechno podstatné jsme už viděli v mnoha jiných filmech. Dost často pro mě nepochopitelně se ustřihne náhle scéna uprostřed dění a přijde další, jakoby v tom měl střihač zmatek, každopádně zmatek v tom má divák. Co teda musím částečně pochválit, je vizuální stránka. Dokud se děj točí v Tokyu, volí režisér zajímavé strohé kompozice s pře-krá-sný-mi barvami, radost pohledět, ani kulisy nejsou k zahození (ten konec!), ale pasáž ze zasněžených hor není moc zajímavá a suma sumárum, ten film vyjma kamery mnoho zajímavého nepřinese. __ PS: Bluntman tady blábolí cosi o úprku před vlakem coby falickým symbolem. Prosím, tahle scéna trvá asi 4 vteřiny a vlak v ní skoro vůbec není vidět. Ti filmoví teoretici jsou opravdu občas blázni :o) (02.10.2018)

Po velmi slušném Youth of the Beast, prvním filmu, který jsem od Suzukiho viděl, je toto tak trochu zklamání. Ještě, že unylý děj zachraňuje nadrpůměrná akce, skvělá kamera a chytlá ústřední melodie. Holt příliš mnoho kohoutů na jednom smeťáku... ale inspirace pro mnoho korejských detektivek/gangsterek je to neoddiskutovatelná (viděl jsem tam i božský Ji-un Kimův A Bittersweet Life). 50 % (04.06.2012)

Vysoko inovatívne, modernistické, expresívne. Tokyo Drifter je typickým novovlnistickým filmom svojej doby, spravidla s väčšinou jeho atribútov. V deji som sa pochopiteľne strácal, takisto kauzality a dôraz na celkovú schému mi nemálo unikal, za dôležitú vec som považoval predovšetkým silu okamihu a technické kvality. Brandead to Kill mi ale prišiel atmosferickejší, viac ma vtiahol do svojho sveta a videl som ho deň pred Suzukiho smrťou, tak ma táto tragická udalosť určitým spôsobom zasiahla o niečo viacej. (02.03.2017)

Jeden z nejstylovějších snímků, kterému barvy skutečně sluší. Na dost ubohém scénáři Seijun Suzuki dokázal vystavit luxusní podívanou přeplněnou popichováním nejen klasických yakuza, neo-noir či westernových stereotypů ale třeba i product placementu. Ve srovnání s neméně slavným kolegou Branded to Kill je na tom Tokyo Drifter přeci jen o chlup hůře, neboť jeho "ulítlost" není ještě tak markantní a neinformovanému divákovi může tento film připadat jen jako strašně cheesy akčňák na jehož ději se podepsal zub času. (28.07.2011)

Všechny (dva;) dosavadní komenty (Shadwell, Bluntman) jsou velmi dobré, což se zde vidí málokdy;) a já už nemám moc co doplnit. Suzukiho tvorba je snad nejeklektičtější s jakou jsem se kdy setkal, naprostá ignorace hranic jednotlivých žánrů je velkou specialitou tohoto filmového vizionáře, který obvykle ještě na place přepsal polovinu scénáře. Zajímavé je, že jeho orientace je cílena na stylizaci, vizuální a zvukovou stránku, které používá jako základní stavební kameny svého díla, narozdíl od např. Tarantina však ani při takovém přístupu není mělký a násilí a smrt nejsou pojímány "jen jako taková legrace". Řekl bych, že pokud byl některý režisér vykrádán více, než Kurosawa, pak je jím právě SS. Dějově jde o poměrně běžný spletenec z prostředí yakuzy, ale výsledný dojem je, jak jinak, zcela originální a jedinečný. Tetsuya Watari je zde v naprostých začátcích své kariéry, kdy se z něj studio teprve snažilo udělat hvězdu a právě k tomu měl přispět i Suzuki - byť to dnes může znít neuvěřitelně, vedení studia bylo s výsledkem krajně nespokojeno a dokonce si vynutilo změnu poslední scény. Pokud jde o řeč těla, hraje Watari jakž takž slušně, pokud jde o mimiku a mluvený projev, věřím Suzukiho historce, že do něj bylo občas třeba šťouchat smetákem, aby podal nějaký výkon. V součtu každopáně parádní jízda, která opět dokazuje, o kolik napřed tento režisér vždy byl. Mmch existuje i "dvojka", ale tu má na svědomí jiný režisér... (29.05.2010)