Herci

Slíbil jsem si, že až nakoukám kompletní filmografii všech těch velevážených francouzských herců a hereček (a že jich zde vystupuje!), až zjistím who is who ve francouzské kultuře, tak se k tomuto melancholicky bláznivému filmu-holdu s radostí vrátím, abych taky pochopil všechny ty intertextové vtípky, jimiž je tento film beztak prošpikován. V jistém slova smyslu prototyp iniciačního filmu, filmu-pozvánky k procházce po krajině francouzského filmu. 80 % (19.10.2022)

"A kde je vlastně Blier?" "Točí další film." Sen každého milovníka francouzské kinematografie: film, kde hrají skoro úplně VŠICHNI (o těch zaneprázdněných a mrtvých se aspoň mluví), ba co víc: hrají sami sebe. Nelekejte se, není to žádný polodokument, ale velmi absurdní komedie, která jako by vycházela ze známé teze, že herců je víc než diváků. Takže herci potkávají další herce, jiné míjejí na ulici nebo je pomlouvají atd. Hned v první scéně si okoralý Jean-Pierre Mareille v restauraci objednává vodu a protože ho číšník přeslechl, nabude paranoidního dojmu, že svou "repliku" nepronesl dost naléhavě a že už není tak dobrý herec jako dřív. Vedle sedící Dusollier ho utěšuje, Francois napomíná, Villeret popichuje atd. Jsou prostě všude. :-) Film je sice velmi stylizovaný, ale letmo se dotýká reality. Mluví se o homosexualitě Jeana-Clauda Brialyho, alkoholismu Jacquesa Villereta nebo o tom, že André Dussollier je nahraditelný kýmkoli (proto ho chvílemi hraje Josiane Balasková). Takže všichni herci slouží jako nástroje velké mystifikační hry (podobně jako hudebníci v Roku ďábla) a já se jen obávám, že k plnému pochopení Herců je třeba být Francouz, sledovat tamější televizi, číst noviny a orientovat se v tom, o kom se co šušká. I tak ale 80% (12.08.2005)

Neuvěřitelně absurdní záležitost, ve které si štěknul snad každý žijící francouzský důchodce, který se v posledních padesáti letech úspěšně zakřenil do kamery. Jako celek to sice nemá nijak zvláštní hlavu a o nalezení paty nemůže být ani řeč, ale v jednotlivých výstupech je báječný. Zejména první půlka mi natrhávala bránici, ale uznávám, že jako světoběžník a filmožrout mám k Francii asi bližší vztah, než většina zdejších uživatelů. Mne totiž odkojil Belmondo, Delon, Picolli, Brasseur, Galabru, Depardieu, Francois, Brialy, Villeret a mnoho jejich kolegů, jimž by pro jejich neživost roli v tomto snímku nikdo řádně neproplatil. (05.11.2011)

Velmi originální projekt. Povinný pro všechny milovníky francouzské kinematografie. Nicméně pokud člověk není Francouz nebo nemá obrovský přehled o francouzské kultuře či nemá hodně, ale opravdu hodně nakoukáné "Francie" není možný si tento skutečně jedinečný a zábavný film vychutnat až na dřeň a pochopit všechny odkazy, narážky a dialogy. Pokud by tomu tak bylo u mě, neváhal bych s pěti hvězdičkama ani na okamžik. Nicméně i já, pouhý milovník, nikoli znalec francouzské kinematografie a kultury vůbec, si dovolím zde zvěčnit jednu scénu z tohoto filmu. Záběr na prázdné herecké židličky na jejichž opěradlech jsou napsána jména Lino Ventura a Jean Gabin v tom přichází na natáčení "Herců" Alain Delon a říká s hrdostí v hlase "Já jsem s nima hrál," a pak se otočí směrem na režiséra a praví "Tak co, umíte ještě držet krok s američany? A kde je židlička s mým jménem ? A kde jsou židličky se jmény / tady si dovolím počet jmen rozšířit / Bourvil, Louis de Funès, Gérard Oury, Claude Zidi, Michel Galabru, Annie Girardot, Claude Gensac, Catherine Deneuve, Jean-Pierre Melville, Philippe de Broca, Philippe Noiret, Henri Verneuil, Pierre Richard, Michel Serrault, Jean Paul Belmondo, José Giovanni, Yves Robert, Jean Rochefort a Gérard Depardieu ? Já chci totiž sedět mezi svými." Tahle scéna mě stačila na to, abych si vybavil dobu kdy francouzská kinematografie nejen držela krok s "američany" , ale dokázala je i válcovat. Tahle scéna mě stačila na to, abych pochopil, že nikdo si nezaslouží mít svůj film víc než francouzští herci jedné až neuvěřitelně taletnované generace. (27.01.2008)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)