Herci

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)

Spíš než klasický film jsou Herci pásmo skečů, ale skečů nadmíru povedených, vtipných a s pointou.. třeba ten motocyklový s Depardieum je vynikající.. nezbývá, ale než souhlasit s Oskarem, že pro plný pochopení všech nuancí a odkazů by člověk asi musel trvale žít ve Francii a pozorně sledovat tamější kulturní dění.. (19.01.2007)

Já tedy musím říci, že jsem se pobavila královsky. Tak jasně, že mám "nakoukáno", ale to je v tomto případě asi povinnost, protože i tak nám musí plno věcí unikat. Další záležitosti jsem vnímala dosti intuitivně, ale protože mi to jakousi záhadou sepnulo a záhadně i dobře fungovalo, tak jsem se zkrátka musela usmívat, i když to často byl úsměv poněkud posmutnělý; sem, tam jakýsi lehký úšklebek... dalo by se říci... Trocha toho smutku a nostalgie... a docela dost ironie... Zkrátka pro milovníka francouzské kinematografie je to sousto vynikající :-) (10.11.2011)

Tohle me zklamalo, pritom potencial byl velikej. Prvni scena me pritom docela prijemne naladila, debatovani party hercu proc jednomu nedonesli vodu mi skoro az pripomnelo scenu u stolu z Gauneru. Bohuzel pak uz to s filmem bylo jen horsi. A rozhodne neni problem v tom, ze bych herce neznal, asi az na dva jsem poznal vsechny, minimalne vzhledove. Problem je, ze se celej film rozpada na jednotlivy scenky, ktery kolikrat nedavaj zadnej smysl a bohuzel ani castokrat nejsou vubec vtipny a zachranujou to tak jen herci se svejma problemama, hlaskama a vsichni dobre hrajici. Dalsi skoda je, ze par hercu mi tu chybelo a ty s nejvetsim potencialem, Belmondo, Galabru a obzvlast Depardieu, tu nejsou moc vyuziti. Celkove zajimavej film narvanej skvelejma hercema, ale bohuzel o nicem. (19.10.2008)

Nápad bol dobrý, ak by sa do natáčania pridalo viacej hercov a väčšina scén nevyznela, ako výkrik do neznáma. Poniektorí boli na plátne takmer celý čas, zatiaľ čo Delon sa mihol na pár minút v jednej smutnej scéne. Nehovoriac o Belmondovi s jeho divadelnou etudou. A Michel Galabru? Desať sekúnd hral pantomímu do kamery... Myslím, že francúzskych hercov trošičku poznám, ale ako komédia mi to neprišlo, narážky na veci o ktorých každých vie nie sú až tak vtipné. Scéna s Depardieu bola asi jediná zábavná... Proste jeden veľký kŕč a mrhanie talentmi, časom, energiou a peniazmi. (05.05.2009)