Tous les matins du monde
All the Mornings of the World
Režie:
Alain CorneauKamera:
Yves AngeloHrají:
Jean-Pierre Marielle, Gérard Depardieu, Anne Brochet, Guillaume Depardieu, Carole Richert, Michel Bouquet, Jean-Claude Dreyfus, Yves Gasc, Myriam Boyer (více)Obsahy(1)
Jeho duše patřila viole da gamba. Jean-Pierre Marielle a Gérard Depardieu ve strhujícím příběhu barokního skladatele Sainte Colombea... Jímavá, strhující, bolestná, hluboká, oduševnělá a mnoho dalších přívlastků si zaslouží geniální hudba Sainte Colombea, francouzského violisty, který žil v 17. století. Datum jeho narození nikdo nezná, zemřel kolem roku 1700. Sainte Colombe přidal k viole da gamba sedmou strunu a zavedl ve Francii struny protkané stříbrem. Ovšem nejcennější z jeho dědictví je právě sbírka violových skladeb. O něm a o dalším z geniálních hudebních skladatelů sedmnáctého století Marin Maraisovi vypráví francouzský film Všechna jitra světa. Žák Lullyho a Sainte Colombea Marin Marais byl francouzský skladatel a violista, význačná osobnost pozdní vlády Ludvíka XIV. Film rozechvívají tóny violy da gamba a jejich teskný stín lze pocítit v obrazech, barvách i samotném herectví hlavních představitelů. Režisér Alain Corneau obsadil do hlavních rolí Jean-Pierra Mariella a Gérarda Depardieua a jeho syna Guillauma. Síle hudby sedmnáctého století nezůstal nic dlužen. O tom svědčí i ohlas, který film sklidil po celé Evropě. Ve Francii získal sedm Césarů a obdiv publika. Jeho filmový soundtrack patří k jedněm z nejlepších.
(Česká televize)
Recenze (59)
Tak tento typ umění ironizuje Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Postavy mluví vždy vznešeně, obraz barevně vyvážený, tráva je super zelená, víno je super červené, city jsou vystupňované na maximum... Jen tu chybí SKUTEČNÝ život, protože Všechna jitra světa jsou kýč (viz třeba noční procházka Colombea se svou mrtvou ženou) přesně podle Kunderovy definice. ()
Pozoruhodná vizuální řeč filmu zvýrazněná hereckými výkony nejen Jeana Pierra Mariella, ale i Depardieua, Anny Brochetové a řady dalších je podobenstvím o hloubce a specifické sdělnosti ne řeči filmové, ale hudební. Velké plochy jednotlivých obrazů reprodukují duševní svět lidí té doby a současně stopují i ty prvky lidských životů, pro které dnes nemáme v mamu a shonu naší každodennosti čas. A trpíme tím, aniž si to uvědomujeme a připouštíme. ()
Nalákána vysokým hodnocením zde jsem si s nadšením koupila a pustila tento film, ale jsem trpce zklamána. Film plný neskutečných žvástů a tak rozvleklý a o ničem. Navíc se nedá koukat na to, jak "skuteční virtuosové" drží nástroj jak prase kost (Colombe odmítá učit mladého Maraise, jelikož prý není hudebníkem, přitom mladý Depardieu jako jediný mužský představitel tam opravdu předvádí, že umí hrát) - to je opravdu k nepřečkání. Proč je kamera za každou cenu zabírá v detailu, když je to tak okaté, že to nikdy pořádně nedrželi v rukou? Kéž by už filmoví tvůrci pochopili, že točí-li filmy o muzikantech, měli by také muzikanty angažovat, nebo alespoň herce, kteří na ten daný nástroj někdy skutečně hráli. ()
Film oceňovaný odborníky, obdařený řadou uznání. Byl však natolik umělecký, že pro běžného diváka kina byl nestravitelný, pokud zrovna neholduje barokní hudbě pochmurného založení. Životem skladatele Saint-Colomba (J.-P. Marielle) nás provází jeho žák Marin Marais (syn a posléze otec Depardieu). Příběh skladatele, který se po smti manželky uzavřel do svého nitra, do zahradní chaty, kde komponuje pouze pro sebe a své milované dcery. Který takto poznamenán odmítá jakékoliv muzicírování a ve skutečné hudbě nachází něco, co je mimo lidské chápání. I proto je odvržen Marin, který odchází i od skladatelovy starší dcery Madeleine, v níž náhle spatřujeme obraz jejího otce na rozdíl od její živočišnější sestry. Madeleine, která po porodu mrtvého syna těžce onemocní a pak se oběsí. Tady byl jeden scénáristický kolaps, když dívka, která se nemůže postavit na nohy, náhle můžer vystoupit na stoličku, aby si ji pod sebou podtrhla. Jediný herec, který v tomto filmu vynikl byl hlavní představitel Jean-Pierre Marielle, ostatní neměli moc co hrát... Dvě hvězdičky. ()
Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. ()
Reklama