Obsahy(1)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (130)
Příběh místy až temně ponurý, mírně hrůzný, ale přeci jenom detailně promyšlený v uměleckém ztvárnění a to nakonec dělá film úžasně krásným. Krutá balada zlověstného příběhu z války krvelačných žen a démonem zapadajíc do příběhu umí navodit režisér „Kaneto Shindô“ zlověstnou atmosféru opravdu pregnantně. ()
Trochu jsem si naběhl. Očekával jsem jeden ze "101 hororů, které musíte vidět, než umřete", a ono je to spíš psychologické drama, u kterého se to ve zdejších komentářích hemží výrazy jako "metaforický", "pseudoaxiom", nebo "analýza lidské pudovosti". Film je to silnej, kamera je naprosto výborná, hudba působivá a 100% funkční, herci super, atmosféra taky byla..., jen jsem chtěl jinej šálek čaje. Až bude nálada, mrknu na to jinýma očima a třeba nějakej bodík přihodím. ()
Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? ()
Príbeh je o dvoch ženách,ktoré bývali v pustatine obkolesené vysokou trávou a žily kočovným životom v dobe keď krajina bola sužovaná vojnami 2 cisárov.Vidíme ženy ktoré stratili veškerú ľudskosť a pretĺkajú sa životom ako vedia.vedia. Dialógov nebolo veľa a aj preto sa mi tu páčila taká komorná atmosféra.Hudba tu bola len minimálne a tak som si užíval zvuky trávy,žblnkotanie vody a iných prírodných zvukov ktoré sú schované v hudobných doprovodoch ale tu nie a preto tomuto filmu nechýba realistickosť.Príbeh je jednoduchý ale dobre spracovaný.Maska samuraja bola pekelne pôsobivá.Tá koncová pointa z maskou bola veľmi zaujímavá. ()
Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... ()
Galerie (60)
Photo © Tokyo Eiga Co Ltd.
![Onibaba - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/159/905/159905161_4603aa.jpg)
Zajímavosti (8)
- Pro natáčení nebylo snadné najít rozlehlá pole trávy susuki, protože se jich již moc nevyskytovalo. Režisér vyslal své asistenty a ti jedno takové objevili nedaleko řeky. Štáb se na místo přestěhoval a po dobu natáčení zde žil. Platilo pravidlo, že kdo místo pustí, nedostane zaplaceno. Natáčet se mohlo jen ve dne, protože v noci se řeka rozvodňovala. Noční scény se točily tak, že se pomocí zástěny blokovalo sluneční světlo. (Cherish)
- Kvůli své syrovosti a na svou dobu odvážné erotické otevřenosti měl film problémy s uvedením v některých zemích. (Cherish)
- Onibaba je stvoření z japonského folkoru, které vypadá jako stará žena, ale ve skutečnosti je to Yokay, což je démon, duch či monstrum, které se živí lidmi. (alonsanfan)
Reklama